24. 12. – Štědrý den
Konečně se vydařily vánoce na sněhu. Pajdám se městem s neprotaženými chodníky s malým balíčkem v ruce a přemýšlím, jestli silničáři čekají na to, až jim Ježíšek nadělí škváru, anebo jestli jsou z těch oslav už tak v lihu, že se nedokáží vydrápat za volanty svých vozů. Konečně odemykám vchodové dveře domu, kde bydlí má milá. Doufám, že se jí ta kabelka bude líbit, za ty prachy. Výtah nejede, a tak musím své pomlácené tělo (ano, opravdu to venku klouže) vynést do čtvrtého patra pěšky. „Ahoj.. hhhh… milá… hhh…čku…“ pronáším udýchaně a rozvazuji si ledem obalené tkaničky promočených bot: „To je pro tebe… hhh… rozbal si to až večer.“ „Né, já ti to taky musím dát teď, protože to nešlo zabalit!“ odporuje mi. „A to by bylo nespravedlivý.“ Na to cédéčko tedy můžu zapomenout. To jsem teda zvědavej, s čím na mě vyrukuje. Jsem přinucen zavřít oči a odveden do pokoje. Dostávám rozkaz oči otevřít a vzápětí jim nemohu uvěřit. „Jé, lyže a přeskáče, no to mám ale radost!“ vykřiknu a snažím se zakamuflovat tón zoufalství, který by se v mé řeči mohl objevit. „Líbí se ti?“ „Samozřejmě miláčku, to je ten nejhezčí dárek za posledních deset let!“ Že já jí nekoupil suspenzor! Taky by nevěděla, co s ním…
28. prosince – První jednání
Probouzím se se strašnou kocovinou. Těch dvanáct vodek s džusem bylo asi vážně moc. Za půl hodiny přijede má milá a pojedeme na Boží Dar lyžovat.
Ona si vážně myslí, že mě to bude bavit. Co si mám obléci, mi už ale neprozradila. Vypadám jak strašák na poli s konopím. Budu si muset přetáhnout šálu přes obličej, aby mě náhodou někdo nepoznal. Před domem zatroubilo auto. Osudná chvíle se blíží. Boží dar je vážně boží. Teplota kolem mínus osmi, hustě sněží a fouká bodavý vítr. To ale nevadí, jsme přece sportovci a něco vydržíme. Navlékám se do přezkáčů a přemýšlím, jak moc je amputace palce složitým chirurgickým zákrokem. Vázání zacvaklo a já v něm jsem nadobro uvězněn. Připadám si jako lachtan.
Bolest varlat je nesnesitelná. Kdyby mi někdo ukázal člověka, který vymyslel vlek, nejspíš bych ho přivázal s rozkročenýma nohama na koleje.
Snažím se udržet rovnováhu, ale nejde to. Všichni přítomní se mi smějí do obličeje a ozývají se i hlasy, jestli nechci počkat, až roztaje sníh a vyšlápnout to pěšky. Upozorňuji tyto hlasy, že jsem po těžké autonehodě a mám zesláblé nohy. Pro jistotu ještě přidávám výmluvné prostředníčkové gesto, za což se mi dostane ledové hrudky do týla. Nevím, kdo to byl a všechny najednou bych je asi nezvládl. Konečně nahoře. Má milá mě posílá na tu nejmírnější sjezdovku. Vůbec to nejede, za což jsem vděčný, protože neumím zatáčet. Jak se mám ale trefit mezi tu boudu a ten plot? Na poslední chvíli to strhávám vpravo a beru sebou dvoumetrového snowboardistu. Vůbec se mu to nelíbí, protože teď musí znova stát frontu na vlek. Chvíli mám v puse jeho velkou botu, ale nakonec se uklidňuje. Za zády na něj dělám obličeje jako malou satisfakci. Změnili jsme sjezdovku. Tahle má sklon skoro devadesát stupňů. Nemůžu si vzpomenout na vzoreček z fyziky, který by mi prozradil, jakou silou, při stávajícím zrychlení, narazím do toho křoví dole. Milá na mě křičí, ať zpomalím. Rozhoduji se, že jí neodkážu ani své ponožky. Blíží se okamžik střetnutí. Sedám si, abych alespoň trochu zmírnil náraz, a v tom momentě nic nevidím přes odletující sníh mísící se s tím z vichřice, která zde právě řádí. Dobře to dopadlo, minul jsem to křoví o deset centimetrů. Chci domů, ale nejdříve musím vyjet nahoru.
Již zkušeně chytám vlek a zasouvám si ho mezi nohy. Chvíli se nic neděje a pak mě najednou nějaká divná síla odlepuje od země a hází deset metru dopředu. Křečovitě tu blbou pomu svírám, ale ona stejně vykluzuje a bere s sebou kus mé zadnice. Nevzdávám se. V hlubokém předklonu svírám kovovou tyč a nepouštím se. Musím se dostat nahoru za každou cenu! Sedím v autě a rozmrzám. Má milá se omlouvá, že mi neřekla, jak ta poma hází.
Neposlouchám ji. Soustředím se na své palce a přemýšlím, jestli by mi upadly, kdybych do nich cvrnknul. Asi ano.
„To jsme si to dneska užili, viď, miláčku?“
Pokračování na další straně