Před dvěma týdny jsem měl čtyřicáté narozeniny, ale zdálo se, že si toho nikdo nevšiml. Myslel jsem si, že mi třeba manželka po snídani poblahopřeje a možná mě překvapí malým dárečkem, ale neřekla mi ani: „Ahoj miláčku!“ Své naděje jsem vkládal do dětí, ale ty snědly snídani, aniž by mi cokoli řekly.
Když jsem odjížděl do práce, cítil jsem se opuštěný a nedoceněný. Ale jakmile jsem vstoupil do kanceláře, tak mi sekretářka popřála vše nejlepší a hned jsem se cítil lépe – alespoň někdo si na mě vzpomněl. Pracoval jsem do dvou odpoledne, když se otevřely dveře a moje sekretářka se zeptala: „Dnes je tak hezký den a vy máte narozeniny. Nepůjdeme na oběd?“ Ochotně jsem souhlasil neboť to byla nejmilejší věc, kterou jsem slyšel od rána. Šli jsme do skvělé restaurace, najedli se a v příjemné atmosféře vypili skleničku vína.
Pokračování na další straně