Kdybych si dovolil být šťastnější
Jde až o překvapivě běžnou lítost. Hodně lidí si stále neuvědomuje, že pocit štěstí je volba. Strach ze změny je nutí předstírat před sebou i ostatními, že jsou spokojení. Nicméně hluboko uvnitř touží po tom se pořádně smát a mít ve svých životech i trochu toho bláznění. Když jsou pak na prahu smrti, už je jim naprosto jedno, co si o nich kdo myslí. Jenže jak krásné by bylo, kdyby přesně to dovedli aspoň po část svého života, ne až v okamžiku skonu.
Kdybych se stýkal se starými přáteli
Rodina a přátelé jsou na stejné úrovni. O tyto vztahy je tedy potřeba pečovat, aby k něčemu byly. U každého pak platí vyváženost, tedy obě strany investují přibližně stejně. Říká se, že praví přátelé jsou jako hvězdy. Nemusíte je vidět pořád. Víte ale, že jsou, a zaslouží si projevit nějaký ten zájem. Neochuzujte se tedy o společný čas, vzpomínky a co nejvíce smíchu.
Nelze se zavděčit všem
„Všechny zdi, o které si hlavu rozbíjím, jsou v mé hlavě,“ prohlásil kdysi Buddha. Většina toho, čeho se tolik bojíme, totiž existuje pouze a jenom v našich hlavách. Příliš se tak zabýváme názorem lidí, kteří nás v životě nijak skutečně neovlivní. A tito lidé nad námi mají vždycky jen takovou moc, jakou jim sami poskytneme. A pokud nám nemohou jakkoli reálně zasahovat do života, není důvod se jejich názorem a hodnocením moc zabývat.