Mnoho let pracovala v domě paliativní péče. Jejími pacienty tak byli lidé, kteří sem přišli zemřít. S mnoha z nich sdílela některé velmi osobní chvíle, poslední týdny života.
Jakmile se lidé vědomě střetnou s vlastní smrtelností, jsou prakticky nuceni velmi rychle dospět. A tuto dovednost člověka nelze nikdy podcenit, protože je obrovská. Každý z těchto lidí zakusil nejrůznější emoce, které se dají očekávat.
Popření, strach, hněv, lítost, další popření a nakonec přijetí. Ale než každý z nich zemřel, pokaždé našel klid, mír a vyrovnanost. Zde je šest příkladů toho, s čím ze svého života bojovali nejvíce.
Kdybych žil podle sebe, ne podle druhých
Přáli si najít odvahu k tomu žít život podle své představy, ne podle toho, co od nich očekávalo jejich okolí. To byla největší lítost ze všech. Když si lidé uvědomí, že je jejich život prakticky u konce, podívají se na něj zpětně naprosto střízlivě. Pak je velmi snadné spatřit všechny nesplněné sny. A většina lidí jich propásla minimálně polovinu. Teď vědí, že to bylo kvůli jejich vlastním volbám, jež provedli – ale mnohem častěji kvůli těm, které neudělali.
Kdybych tolik nepracoval
Toto přicházelo hlavně od mužů. Chybělo jim totiž mládí jejich dětí a společnost partnera. Zmiňovaly se o tom ale i ženy. Protože však pocházely ze starší generace, většinou neměly úlohu živitelek rodin, jako tomu je kolikrát dnes.
Kdybych měl odvahu vyjádřit své pocity
Mnoho lidí po většinu života (případně celý) potlačuje svoje pocity i své skutečné hodnoty. Dělají to v zájmu udržení klidného soužití s rodinou či přáteli. V důsledku toho se ovšem sami usadí v jakési průměrné existenci, a nikdy tak nedosáhnou skutečného naplnění svých možností.
článek pokračuje na další stránce..