Dokud jsme mladí, zdraví a plní síly, málokdy něčeho Litujeme, protože máme dost času na to, abychom věci napravili. Ale co když ne?
Američanka Bronnie Ware měla cíl – najít práci, která by vzbudila odezvu v její duši. A věnovala svůj život péči o nemocné bez šance na uzdravení.
Každý den byla v kontaktu s pacienty, kteří již svůj život měli skoro u konce. Poslouchala jejich příběhy, jejich životní a sdílela je na svém blogu.
Píše tam také čeho lidé před svou smrti nejčastěji litují.
1.Lituji, že jsem neměl dost odvahy, abych svůj život prožil tak, jak jsem chtěl já a ne jak to chtěli jiní.
To je nejčastější důvod umírajících. Uvědomují si, že prožili své životy a když se ohlédnou zpět, vidí, že jejich sny a plány jsou stále jen sny a plány. Většina z nich nedosáhne ani poloviny toho, o čem sní. Pro někoho je důvodem snaha splnit přání příbuzných či známých, pro jiného prostě pasivita. Zdraví dává lidem svobodu. Lidé bohužel tuto pravdu pochopí, až když už není aktuální.
2. Lituji, že jsem příliš mnoho pracoval
Nejrozšířenější lítost u mužských pacientů, kteří byli svěřeni do mé péče. Ponořeni do obtíží každodenní práce si nikdy nevšimli, jak jejich děti vyrůstají, jak samy stárnou, jak mizí jejich vztahy se svými nejlepšími přáteli. Podobné lítosti vyjádřily i některé pacientky. Ale protože moji pacienti byli většinou starší, pokles tohoto druhu mezi nimi nebyl častý. Nemuseli pracovat tolik jako většina žen dnes. Muži však hluboce litovali času, který nenávratně uplynul.
3. Lituji, že jsem neměl dost odvahy, abych přiznal své city
Většina pacientů skrývala své skutečné pocity pouze proto, aby udržovala přátelské vztahy s ostatními. V důsledku toho změnili svůj život na zprostředkovanou bytost, a ne na osobu, kterou by ve skutečnosti mohli být. Mnoho nemocí, které se později vyvinuly, bylo výsledkem bolesti a ran, které se rozhodly neukazovat.
Pokračování na další straně