Lekce, které se učíme, když jsme nemocní, odříznuti od světa, jsou často právě ty, které bychom se jinde nikdy nenaučili.
Nemoc nás naučí:
1. Povzbuzovat nás k přemýšlení, připomínat nám, že máme duši, tak jako máme tělo – duši nesmrtelnou, duši, která bude žít věčně, ať už ve štěstí nebo v bídě – a pokud se tato duše nezachrání, lepší by bylo, kdybychom se ani nerodili.
2. Že existuje svět po smrti, a že svět, ve kterém nyní žijeme, je jen cvičiště a příprava na další pobyt, kde nebude úpadek, bolest, slzy, bída ani hřích.
3. Nutí nás podívat se na vlastní minulost čestně, spravedlivě a svědomitě . Jsem připraven na velkou změnu, pokud se nezlepším? Opravdu lituji svých hříchů? Jsou mé hříchy odpuštěny a smyty Kristovou krví? Jsem připraven setkat se s Bohem?
4. Nasměrovat nás k tomu, abychom viděli marnost světa a jeho naprostou neschopnost uspokojit nejvyšší a nejhlubší potřeby duše.
5. Přitáhnout k Bibli . I my často necháváme tu požehnanou knihu v dobách zdraví na poličce a může se stát nejbezpečnějším místem pro schování účtů, protože se neotevírá od ledna do prosince. Nemoc však často vytáhne Bibli z police a vrhne nové světlo na obsah jejích stránek.
6 . Přibližte se k modlitbě. Obávám se, že je mnoho takových, kteří se nikdy nemodlí, nebo jen rychle zamumlá pár zmatených slov ráno a večer, aniž by vůbec přemýšleli o tom, co dělají. Ale modlitba se často stává skutečností, když se objeví údolí stínů smrti.
7. Povzbuzuje k pokání a zříkání se hříchů . Nejsme-li ochotni poslouchat hlas milosti, Bůh nás někdy nutí „poslouchat bič“.
8. Aby nás přivedl ke Kristu. Z naší podstaty nevidíme plnou hodnotu blaženého Spasitele. Ve skrytosti si představujeme, že modlitby, dobré skutky a přijímání svátostí zachrání naše duše. Ale když tělo selže, absolutní potřeba Vykupitele, Prostředníka a Přímluvce se zjeví před očima lidí jasně jako plamen a výlučnost kříže se jim stává jasnější než kdykoli předtím. Nemoc to mnohým umožnila – Krista našli v pokoji pro nemocné.
9. Zvýšit povědomí o soucitu s druhými . Všichni svou povahou ani zdaleka nezaostáváme za vzorem blaženého Mistra, který každému nejen rukama pomáhal, ale s každým i soucítil srdcem. Mám dojem, že nejméně schopní soucitu jsou právě ti, kdo problémy osobně nezažili – a že nejvíce soucitu projevují ti, kteří se sami napili z kalicha bolesti a smutku.
Pokračování na další straně