Příběh Stanka a Vidy je mrazivým zrcadlem oběti rodičů a často kruté nevšímavosti dětí. Vypráví o lásce, která nezná hranic, o tvrdé práci vložené do budoucnosti potomků, a o hořké osamělosti, která přichází, když se děti vydají vlastní cestou a zapomenou na ty, kteří jim tu cestu dláždili.
Stanko a Vida, první ve vesnici, založili početnou rodinu. Pět dětí – tři synové a dvě dcery. Dobrá a čestná rodina, která v potu tváře pracovala, aby svým dětem zajistila lepší budoucnost. S láskou a odříkáním je posílali do škol, na vysoké školy, do světa. A dům postupně osiřel. Děti se rozletěly a rodiče zůstali sami na horském úbočí, s tíhou práce, která se nezmenšovala.
Lidé jim radili, aby zvolnili, prodali majetek a odpočinuli si. Ale Stanko s Vidou měli jiný plán. Jejich životní náplní bylo dokončení vzdělání Jova, svatba Miry, nalezení práce pro Janka, vysoká škola pro Branku a ženitba Gorana. S popraskanýma rukama platili studentské pokoje, pomáhali s prvními základy domů, se střechami, se svatbami. Věřili, že jejich oběť bude oceněna, že si je děti budou pamatovat.
Posílali jim autobusem domácí sýr a smetanu, každý kousek prosycený tichými slzami. Věřili, že si toho jejich děti všimnou, že pochopí, že tam nahoře stále žijí, že nic nepotřebují kromě jejich přítomnosti, jejich hlasů, jejich lásky. Ale nikdo z pěti si nevšiml té zvláštní slanosti v jídle od rodičů. Každý z nich žil svůj vlastní život a nevnímal tichý smutek a stesk, který jejich rodiče prožívali v osamělosti.
Jednoho zářijového rána Vidino srdce puklo přímo uprostřed domu. Její duše odešla tam, kam celý život směřovala – k jejím dětem, i když ty byly daleko. Stanko zůstal sám v tichém domě, kde ozvěny dětského smíchu a Vidiny vůně chleba jen prohlubovaly jeho prázdnotu.
Když onemocněl, děti ho začaly stěhovat z jednoho domu do druhého. Stal se přítěží. Jeho snachy se kvůli němu hádaly s jejich syny. Jeho dcery mu lámaly srdce s každým sbaleným kufrem, s každým přesunem. Ten silný horský muž se pod tíhou osamělosti a nevšímavosti svých dětí hroutil.
Jeho prsty, které je všechny vychovaly, jeho páteř, která jim stavěla domy a platila školy, jeho oči, které marně hleděly přes kopec na cestu, zda se alespoň jedno z pěti dětí neukáže. Znovu odcházel s tou proklatou taškou, tentokrát z domu Miry. Jen vnučka Milica, s dětskou upřímností, ho pevně objala a prosila, ať neodchází. Její slzy dopadaly na jeho vrásčitou tvář. Jeho odpověď byla tichá a bolestná: „Už se neuvidíme, Lalo. Buď hodná a nezapomeň na svého dědečka.“
Pokračování na další straně