Tento text je hlubokým a dojemným vyjádřením bolesti, kterou může zažít jen ten, kdo prošel ztrátou dítěte. Dotýká se nejhlubších lidských emocí a zdůrazňuje, jak náročné je pokračovat v životě po takové tragédii.

Mnoho lidí nemůže pochopit, jak obrovská bolest se pojí se ztrátou dítěte, dokud ji sami nezažijí. Tato tragédie je něco, na co se nelze připravit. Bez ohledu na vnitřní sílu člověka, taková ztráta zanechává duši rozervanou na tisíce kousků.
Ztráta dítěte je v rozporu s přirozeným řádem věcí – rodiče mají děti chránit, vychovávat a vidět je růst, ne je pohřbívat. Bohužel osud někdy udeří krutě a tyto tragédie se stávají.
Devět měsíců nosíte dítě pod srdcem, stanete se jedním celkem, a když se narodí, je středobodem vašeho světa. Jeho smích a doteky vám dávají smysl života, a pak najednou vše zmizí. Všechny ty drahocenné momenty se stanou jen vzpomínkami.
Ztráta dítěte není něco, co lze skutečně překonat. Člověk se s tím možná naučí žít, ale nikdy to nepřijme. I po letech, když se vás někdo zeptá, zda máte dítě, odpovíte „ano“. Ale vzpomínka na jeho věk a jméno vám vždy přinese vlnu nezměrného smutku.
Tuto situaci nelze zvládnout úplně. Můžete si sami sobě i světu říkat, že je vše v pořádku, ale ve skutečnosti nic v pořádku není.
Zvláštní bolest přináší i ztráta nenarozeného dítěte. Než ho stihnete sevřít v náručí, ztratíte ho, a to přináší další vrstvy bolesti.
Po takové ztrátě se zdá, že čas plyne pomaleji. Každé ráno je obtížné vstát, jídlo vás nenaplňuje a slzy se zdají být nekonečné. Osud, který vám vzal to nejcennější, se zdá být nespravedlivý. Proklínáte ho, ale víte, že nic z toho nemůže změnit minulost.
I když se vám podaří znovu otěhotnět, radost je často zahalena strachem, že by se tragédie mohla opakovat. Radost se mísí se smutkem, protože i když máte nové dítě, vzpomínka na ztracené dítě nikdy nezmizí.
Pokračování na další straně