5 způsobů, jak se vypořádat se zradou, kterou jsme spáchali sami na sobě

Není lehké vyrovnat se s tím, když nás zklame kamarád, partner nebo vlastní rodina. Není příjemné zvládnout negativní pocity, které nás zavalí, když se k nám zachovají nefér v zaměstnání.

Ale úplně nejhorší je, když se na vlastního nepřítele musíme dívat každé ráno a večer při čištění zubů, poslouchat ho při každé promluvené větě a dokonce se o něj starat, vařit mu a uklízet po něm. Před sebou samými neutečeme, a to je důvod, proč se svými chybami musíme chtě nechtě vyrovnat ‒ čím rychleji, tím lépe.

Bylo by hezké, kdybychom podobné situace nemuseli řešit. A pokud se s nimi skutečně nesetkáváte ‒ kloubouk dolů a přeji Vám „hlavně vydržet‟!

Co když se Vám ale právě svírá žaludek, protože:

– jste svým nevhodným chováním přišli o přítele nebo partnera,  

– jste se závažnou chybou připravili o skvělou pracovní příležitost či pozici, 

– jste zkazili něco, na čem Vám hodně záleželo nebo

– jste provedli něco, za co se stydíte?

Dostanete-li se někdy to podobné nezáviděníhodné situace ‒ zde je recept, jak se vypořádat s chybami, které jsme si sami navařili.

Přiznejte (si) je

Většina našich chyb se dá omluvit spíše než prostředky, kterými se je snažíme utajit,‟ říká francouzský spisovatel a moralista 17. století François Duc de la Rochefoucauld. Pokud svou chybu přiznáte, vyhnete se tím tíživému pocitu úzkosti, že na ni ten, kterého se týká, přijde. Přiznat ji znamená dostat se do výhodnějšího postavení.

Přiznáte-li chybu sami od sebe, získáte si tím respekt a budete působit rozhodně férověji, než když budete s napětím vyčkávat, až jak se situace vyvine. To zvlášť platí v zaměstnání, při práci na různých projektech. Chyby dělá každý a není to konec světa. Důležité je umět se k nim správně postavit.

Jenže ne vždy tady jde o to, abychom se přiznali jiným. Některé chyby jsou čistě naší záležitostí. Zklamali jsme sami sebe, když jsme se vykašlali na dlouhodobý projekt a nedotáhli ho do konce? Když jsme nedodrželi plán, jak si zlepšit kondici, angličtinu nebo jak získat nové zaměstnání? Z těchto chyb Vás dost možná nikdo vinit nebude, je to záležitost Vašeho života. A právě tady může být úkol nejtěžší. Přiznat se sami sobě.

Proč jste chybovali? Okolnosti byly proti Vám? Vlastně to ani nebyla chyba, záleží na úhlu pohledu? Udělali jste něco, čeho se dopouští většina lidí? Stop ‒ tato cesta vede do pekel. Pokud se chcete vymlouvat, prosím. Výmluvu si alespoň trochu chytrý člověk najde na všechno. Ale co s ní získá? Nic. Zatímco přiznání si vlastního pochybení Vám dovolí posunout se dál. Vyrovnat se s tím.

Vyskočte z kůže (na chvíli)

Chybu jste si přiznali, dobrá, ale co teď? Možná máte strach z důsledků, které Vaše chyba přinesla nebo možná ještě přinese. Co si o Vás řeknou, doma, v práci, jak o Vás budou mluvit přátelé? Jak vůbec mezi ně budete moc přijít? Cítíte se trapně, nebo máte pocit, že tohle nezvládnete a bolest a pocit neštěstí nevydržíte? Podaří se Vám vůbec něco takového překonat?

Zastavte své ukvapené a stresující myšlenky a „vyskočte na chvíli z kůže‟. Ovšem nemám tím na mysli nervové zhroucení ani zešílení. Jen se na moment zastavte a zkuste se vžít do někoho ze svého okolí, do svého kamaráda, šéfa, kolegy a podívejte se na sebe jejich očima. Nebo si vzpomeňte na to, jak jste reagovali, když se podobná situace stala někomu z Vašeho okolí. Taky jste si o něm říkali, že je odepsaný a jediné, co má pro něj smysl, je vyhlídnout si pevnou větev nebo hlubokou řeku? Dozajista ne.

Je správné, že jste pro sebe v tuto chvíli ti nejdůležitější na světě, ale nic se nemá přehánět. Ač je to svým způsobem trochu smutné, ono v objektivním měřítku nejde zase o tak mnoho a i kdybyste bydleli v té nejmenší vesnici, pravděpodobně se v ní najde alespoň jeden člověk, který právě teď prožívá něco hodně podobného

Neomílejte to pořád dokola

Uvědomili jste si, že ač jste udělali velkou chybu, svět se nezboří. Přesto se nemůžete zbavit nutkání omílat to pořád dokola? V pracovním kolektivu jsme měli jednu kolegyni, která s železnou pravidelností na každém firemní mítingu překročila míru alkoholu, což zapříčinilo její nevhodné chování na mnoho různých způsobů. K naší nelibosti to ale pro nás neskončilo mítingem.

Všichni zúčastnění (a nejenom ti) museli ještě dlouhé dny poslouchat, jak to kolegyni mrzí, jak se za sebe stydí a jak si neumí vysvětlit, že k takovému faux-pas došlo. Vážili jsme si její zkroušenosti? Možná po první omluvě. Ale čím stoupal počet opakování této sebelítostivé písničky, rostlo v nás přesvědčení, že to kolegyni vlastně nemrzí vůbec. Že pouze touží být ve středu pozornosti a toto je zaručený způsob, jak se tam dostat na dlouhou dobu.

Neomlouvejte se příliš a neomílejte své chyby dokola před ostatními. Slovy Winstona Churchila: „Nemluvte o chybách. Ty budou mluvit samy za sebe.‟ Také nezapomeňte na to, že čím více lidem o svém pochybení řeknete, tím více si vytvoříte živých připomínek toho, co se stalo. Zvažte pečlivě, jestli chcete pokaždé, když minete kolegyni z druhé kanceláře, pomyslet na to, že „ona o tom také ví‟.

Neutápějte se v tom

Už jste přestali stále vytahovat „Veký příběh o své chybě‟ v práci, před přáteli i známými, protože jste ‒ správně ‒ usoudili, že to slyšeli již dostkrát na to, aby pochopili, jak Vás to mrzí. To ale neznamená, že jste na to přestali myslet sami. Možná Vás to vede k úvahám o tom, že byste se neměli do ničeho pouštět. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Procházíte si znovu a znovu, jak k tomu došlo, co Vás k tomu asi vedlo, jak moc velký neúspěch to vlastně je, co byste byli získali, kdybyste se byli bývali zachovali jinak… Možná jste na sebe naštvaní, znechucení sami sebou, otráveni životem.

Uvědomte si ale, co se stane, když se budete opakovaně utápět. Budete-li se o něco snažit s vervou a dlouho, povede se Vám to. Utápějte se dostatečně dlouho a věřte, že jednou se opravdu utopíte. Snad je to trochu český národní zvyk, stěžovat si. Snažte se proto držet v blízkosti lidí, kteří Vám dodají celkový pohled na věc. Když už se utápím hodně dlouho, pomáhá mi rozhovor s jednou známou, která pracuje na oddělení nevyléčitelně nemocných pacientů. Poslechnout si od ní pár případů, je poněkud drsný, ale zato zaručený způsob, jak se přestat utápět ve svých relativně malicherných problémech.

Nemůžete-li chodit, plazte se

Potřebujete se pohnout z místa, ale nedaří se Vám to, protože v sobě nenacházíte dost síly otřepat se se a jít dál? Pohněte se aspoň o kousek. Povzbuďte se vzpomínkou na všechny ty přeslazené americké dobrodružné filmy, kdy hlavní hrdina už už padá do srázu, ale malinký, téměř neznatelný pohyb učiněný z posledních sil ho zachrání a zvrátí vše k lepšímu.

Nemáte americkou filmovou produkci zrovna rádi? Připomeňte si malé děti, které se na začátku své cesty k tomu, jak se naučit chodit, dělají docela malé pokroky. Jen se pohupují v kolenou, vlastně ani nelezou, někdy dokonce couvají, ale každým kouskem úsilí si trénují svaly, díky nimž se jednou postaví a přijdou za Vámi po svých.

Nesnažte se zvládnout všechno hned. Neúspěch by Vás mohl ještě více zdevastovat. Posouvejte se po malých krůčcích a obrazně řečeno nemáte-li sílu v nohách, klidně se chvíli plazte. Jen nestůjte na místě. Odhodlejte se změnit alespoň malou věc hned teď a radost, kterou tím získáte, Vám dodá sílu k dalšímu kroku. A pamatujte přitom na to, že každý velký úspěch se skládá ze spousty malých, pouze zdánlivě bezvýznamných, krůčků ‒ jeden takový se právě chystáte udělat.

Přidat komentář

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno