6 psychologicky poškozujících věcí, které byste dětem nikdy neměli říkat

Mysl dítěte je nejdelikátnější věcí na světě, protože je tvárná jako plastelína. Je to právě období dětství, kdy se budují základy vnímání světa a to, jak se bude dítě chovat i během dospělosti.

Podle Jamese P. Comera, profesora dětské psychiatrie v Centru dětské medicíny na Univerzitě v Yale, zdravý psychický vývoj zahrnuje: sebeuvědomění, sebevědomí, pocit užitečnosti, kompetence a schopnost adekvátně zvládat své emoce.

Zneužívání není jediná věc, která může dítě poškodit. Často k tomu postačují poškozující prohlášení, která se často opakují či příkazy nebo odezvy dospělých vůči dítěti, které ignorují jejich pocity.

Jde o zasévaní semen v myslích dětí, které poškozují jejich mentální a emocionální zdraví, schopnost vypořádat se se svými myšlenkami, pocity a chováním,které omezují jejich psychologický vývoj.

To, co dětem všech věkových skupin říkáme, je obzvláště důležité. Je tomu tak proto, protože naše odkazy formují jejich vlastní představy o sobě či okolnostech a také to, jak si pospojují různé životní zkušenosti.

Děti dnes mají v historii nejlepší možnosti v oblasti technologií, příležitostí a zábavy. Přestože v oblasti výchovy se stále nacházíme v době temna.

Platí to hlavně v tom, jak zanedbáváme a ignorujeme emocionální zdraví dětí a tím i jejich celkové psychické zdraví, růst a rozvoj.

V dnešním článku vám ukážeme 6 příkladů psychologicky poškozujících věcí, které dospělí dětem neustále říkají. Je třeba je přestat dělat dříve, než na dětech napáchají nenapravitelné škody.

1) Jsi příliš citlivý

Rodíme se jako komplexní emocionální bytosti. Vědy a dětská psychologie potvrdily, že naše emocionální zdraví a zvláště mechanismus, který nám umožňuje se vypořádat s životními situacemi, je klíčem pro naše dlouhodobé štěstí, duševní a dokonce i fyzické zdraví.

Děti zažívají širokou paletu různých emocí – od pocitu odmítnutí nebo izolace až po hněv z toho, že dostali lízátko nesprávné barvy.

Naše reakce by však neměla diktovat to, jestli dětská reakce je adekvátní situaci nebo ne. Faktem je, že děti jsou ve stresu a jejich psychika se stále vyvíjí a právě to by mělo určovat naši reakci.

Místo toho, aby se rodiče snažili pochopit, proč se děti cítí tak jak se cítí, nebo, aby se snažili pochopit jejich pocity, to považují dospělí za chybu v chování a charakteru dítěte, případně, že „dítě je příliš citlivé“.

To je však pro dítě obzvlášť poškozující, protože jim takto vlastně říkáme, aby odmítli nebo potlačily své pocity. Namísto toho, bychom je měli povzbuzovat k tomu, aby pochopily příčinu svých pocitů a vyřešily si tak jejich vnitřní stres zdravým způsobem, který jim umožní růst a sebe zdokonalovat se.

Proto přestaňte dětem říkat, že jsou citlivé nebo, ať přestanou „dovádět“. To, že se cítí právě tak, má svůj důvod.

2) Takový je život

Tato zevšeobecňující fráze se často u dětí používá tehdy, když jsou konfrontovány se situací, která je pro ně nepříjemná.

Místo toho, abychom situaci vyhodnotili a zjistili, proč je dítě rozrušené a pomohli jim zpracovat jejich pocity, házíme na ně zevšeobecňující tvrzení, že „takový je život“.

Jde však o psychologicky škodlivý přístup, protože se zde opět ignorují dětské pocity a jejich jedinečné vnímání pro ně znepokojivé situace.

Také to trénuje dítě v tom, aby standardně akceptovalo nepříjemné, nezdravé a znepokojující situace či emoce a odmítlo je jednoduše jako součást života, aniž by je zhodnotilo, procítilo a vyvinulo si zdravý pohled na danou zkušenost.

Děti by měly být povzbuzovány v tom, aby využívali svou schopnost vytvářet si smysluplné souvislosti a chápali, proč se vyskytují i složité emoce v tíživých situacích – a to i tehdy, když je to situace, která se v životě běžně přihodí každému.

3) Přestaň plakat

Podle Institutu bdělého rodiče (Aware Parent Institute), „Když dítě pláče, k poranění již došlo. Pláč není poranění, ale proces, kterým se jakoby lečí. “

Zatímco každý rodič nebo opatrovník může potvrdit, že plačící dítě není ničím příjemným, kdo jsme my, že přikazujeme dětem, aby zastavily své přirozené emocionální odezvy a procesy?

Co to říká o nás, když upřednostňujeme své momentálně ulevení od nepříjemné situace před dlouhodobým emocionálním zdravím a psychologickým růstem dítěte?

Z psychologického hlediska, pokud žádáme od dítěte, aby přestalo plakat, je totéž, jako kdybychom požadovali od kožního poranění, aby přestalo krvácet.

Dospělí by měli pomáhat dětem, aby dosáhly psychologickou sílu a hojení bez ohledu na to, zda to bude znamenat nutnost poslouchat jejich pláč, poskytnout jim prostor, udělat s nimi rozhovor do duše nebo je uklidňovat.

Cokoli z výše uvedeného je lepší než prostě ignorovat jejich emoční stav a odmítnout ho jako nějakou otravnost.

Věřte tomu nebo ne, ale dětský pláč není jen zvukem, který existuje jen proto, aby vás iritoval. Je to často projevem bytosti, která je na tomto světě nová a která má intenzivní životní zkušenost.

A to, jak vy na to reagujete, mluví více o vás než o nich.

článek dále pokračuje ..

4) Protože jsem tak řekl

Jde o poměrně oblíbenou, ale nepěknou odezvu, která se často používá jako odpověď na dětské otázky.

Tato odpověď nejen dává dítěti najevo, že vy jste šéf, ale také jim říká, že vás nezajímá jejich zvědavost, otázky a obavy a také, že vám nestojí ani za odpověď.

Takové pasivní chování pěstuje v dítěti povědomí, že jejich vnitřní konflikty a otázky nejsou důležité a že dokud nejsou v pozici šéfa, tak je mají raději potlačit než-li projevit a prozkoumat.

Už zřejmě tušíte, jak to může negativně ovlivnit dětské sebevědomí, sebejistotu a psychologický růst.

Někteří dospělí teď možná řeknou, že přece dítě musí dodržovat pravidla. Minimum, které můžete pro dítě udělat je, že se budete snažit alespoň o to, aby dítě porozumělo důvodu, proč je třeba dané pravidlo dodržovat.

Když se dítě ptá, snaží se věci pochopit, porozumět jim a naučit se, ne dominovat situaci. Proto to, prosím, pro dobro dítěte vezměte v úvahu.

5) Proč nemůžeš být jako (sestra, bratranec, spolužák)?

Proč? Proč není Petr jako jeho skvělý bráška? No, ono je to vždy z nějakého důvodu (a často to spočívá v emocionálním potlačování, bolesti, traumata a podobně).

Pokud se však dítěte ptáte, proč není někým jiným a porovnáváte místo toho, abyste se snažili vyřešit to, co ho trápí, tak to je pro dítě vždy poškozující.

Nejednou je těžké přimět dítě k tomu, aby se otevřelo a svěřilo se svými pocity, které ho tíží a které jsou kořenem jeho chování, povahy nebo povahových rysů. Platí to zvláště u starších dětí.

Můžeme je pak obviňovat, když jsme je celý život vedli za ručičku, řídili všechny jejich aktivity a vedle toho je trénovaly jak potlačovat emoce?

6) Buď zticha!

Tato věta dokáže zranit i dospělého, pokud mu ji řeknou jiní. Co si myslíte, jaký má vliv na maličké osůbky?

Zajímavé na ní je to, že vypovídá o neschopnosti nebo odmítání dospělých vysvětlit své vlastní pocity, které je obvykle „přemohli“, ale zároveň ignorují to, jak se cítí děti a jaký psychologický efekt tato věta může na ně mít.

To, co má všech 6 vět společného je, že ignorují, odmítají, útočí nebo se snaží utlumit dětské emoce. Proto potlačují a pasivně odrazují dítě od toho, aby si vyvinulo zdravá nervová spojení mezi logickými a emočními centry v mozku.

Absence zdravých emočních a mentálních (neboli psychologických = emoční + mentální) dovedností je receptem pro škody, či minimálně nerovnováhu ve vyvíjejícím se a rostoucím lidském individuu.

Lidské bytostí nejsou předurčeny být roboty!

Proč pak programujeme tyto nevinné, dynamické a citlivé bytosti, děti, s psychologicky limitovanými a nebezpečnými požadavky a prohlášeními během období jejich rebelie, stresu či smutku?

Děti vyžadují od dospělých trpělivost, moudrost a příležitost na svůj růst a vývoj. To, zda se jim toho dostane, zcela závisí na tom, jak se budou chovat dospělí a učit je vyhodnocovat své neustále se měnící psychologické stavy.

Jak se chováme k dětem, ovlivní další generace

Je dobré si také pamatovat to, že když negativně ovlivňujeme nebo ublížíme dítěti, neubližuje jen jemu.

Ubližujeme zároveň každému dítěti, kterému může tato bytost ublížit, když sama vyroste a stane se dospělým, který akceptoval psychologické programování jako dítě.

Je to naše mysl, která nás jako lidi provází a vede životem. A je to právě v dětství, kdy se formují a vytvářejí naše základní představy a mentální či emocionální programy.

Tento článek byl možná trochu těžký a zasáhl vás jako tuna cihel. To vám však jen ukazuje, jak jsme se jako společnost vzdálili od zdravého růstu dětí, jejichž křehké rostoucí mysli jsou plně vydány nám na milost či nemilost.

Někde však začít musíme.

zdroj: erinjanus.com