Muž požádal svou manželku o rozvod. Ona mu na papír napsala něco, co mu změnilo život. Ženatý nebo ne, toto byste si měli přečíst

Když jsem se vrátil v tu noc domů, manželka prostřela stůl a přichystala večeři. Chytil jsem jí ruku a řekl jí: „Musím ti něco říct.“ Sedla si a potichu jedla. V jejích očích jsem zpozoroval bolest.

V tom okamžiku jsem nemohl otevřít ústa. Musel jsem se přiznat, že uvažuji o rozvodu. Téma jsem přednesl opravdu klidně. Nevypadala rozzlobeně. Pouze se zeptala: „Proč?“

Odpovědi jsem se vyhýbal. To ji rozzlobilo. Něco na mě hodila a křičela na mě, že nejsem muž! V ten den jsme spolu už nepromluvili. Plakala. Věděl jsem, že chtěla vědět, co se stalo s naším manželstvím. Jen těžko jsem jí mohl uspokojivě odpovědět. Už jsem ji nemiloval. Mé srdce patřilo Janě. Pouze jsem ji litoval.

.

.

S pocitem viny jsem podepsal rozvodové papíry, v nichž stálo, že si může nechat náš dům, auto, a 30% v mojí společnosti. Podívala se na ně a roztrhala je na kousky. Žena, která se mnou strávila 10 let života mi byla najednou cizí. Bylo mi líto času a energie, který promrhala. Ale nemohl jsem změnit fakt, že miluji Janu. Nakonec se přede mnou rozplakala. Její pláč byl pro mě úlevou. Myšlenka rozvodu se zdála být po několika týdnech jasnější a reálnější.

Druhý den jsem se vrátil pozdě domů. Něco psala… Večeři jsem nedostal, tak jsem si šel rovnou lehnout. Byl jsem velmi unavený po celém dni s Janou, nebyl tedy problém usnout. Když jsem vstal, stále byla u stolu a psala. Nestaral jsem se o ní a tak jsem si šel opět zdřímnout.

.

.

Ráno mi prezentovala podmínky rozvodu: nic ode mne nechce, pouze chce abychom se měsíc před rozvodem snažili žít jako normální rodina. Její důvody byly rozumné: syn měl zkoušky a proto jsme ho nechtěli našim ztroskotaným manželstvím vykolejit.

Bylo to akceptovatelné. Navíc mne však požádala abych si připomněl, jak jsem ji nesl ze svatební místnosti a abych ji během tohoto měsíce nosil takto každý den až k vchodovým dveřím. Myslel jsem si, že se zbláznila. Aby však byly poslední dny našeho manželství snesitelnější, souhlasil jsem.

Janě jsem o rozvodových podmínkách řekl. Pouze se jim smála a odsekla, že jsou absurdní. Řekla, že bez ohledu na to, jaké triky moje manželka zkusí, i tak musí čelit rozvodu.

.

.

Mě a mou manželku nespojoval žádný fyzický kontakt, od doby kdy jsem přednesl téma rozvod. Když jsem ji vynášel z ložnice první den, bylo to dost neohrabané. Náš syn nám tleskal a pokřikoval něco ve smyslu, že táta drží mamku pevně v náručí. Jeho slova se mě dotkla.

Od ložnice do obýváku až ke dveřím. Nesl jsem ji na rukou přes 10 metrů. Zavřela oči a jemně dodala: „Neříkej synovi o rozvodu.“ Přikývl jsem. Cítil jsem se však smutně. Před dveřmi jsem ji položil na zem. Počkala na autobus do práce. Já jsem jel do práce autem.

.

.

Druhý den to bylo celé přirozenější. Opřela se mi o hruď. Cítím jsem její vůni. Uvědomil jsem si, že jsem se na ni pořádně nepodíval už velmi dlouhou dobu. Už nebyla mladá. Měla pár vrásek a šedé vlasy. Naše manželství ji poznamenalo. Na minutu jsem měl výčitky, co jsem jí to udělal.

Čtvrtý den když jsem ji zvedl, pocítil jsem ztracenou intimitu. Tato žena mi dala 10 let svého života. Pátý a šestý den se to opakovalo. Janě jsem o tom neřekl. Měsíc plynul a nošení mé stále manželky bylo jednodušší. Pravděpodobně to bylo každodenním cvičením.

Jedno ráno se rozhodovala, co si má obléci. Vyzkoušela si pár šatů, ale nemohla si mezi nimi vybrat. Potom vzdychla, že všechny šaty jsou její velké. Pak jsem si uvědomil, že zhubla a to byl důvod, proč bylo její nošení v náručí lehčí a lehčí.

.

.

Najednou mi to došlo … měla v srdci tolik bolesti a hořkosti. Podvědomě jsem se jí dotkl.

V tom momentě přišel náš syn a řekl, že je čas maminku odnést. Vidět svého otce, jak se jen letmo dotýká maminky je důležitou součástí jeho života. Manželka ho zavolala, ať přijde blíž a objala ho. Odvrátil jsem zrak, protože jsem se bál, že mi ten pohled změní názor na rozvod. Pak jsem ji zvedl a nesl ověřenou cestou. Její ruce obepnuli můj krk něžně a jemně. Držel jsem ji pevně, bylo to přesně, jako ve svatební den.

Její váha mi dělala starosti. Poslední den to bylo těžké. Sotva jsem udělal krok. Syn odešel do školy. Pevně ​​jsem ji chytil a pošeptal jí, že jsem netušil, že našemu životu chybí intimita. Odešel jsem i já …Jel jsem za Janou. Vyběhl jsem shody. Jana otevřela: „Promiň Jano, už se rozvádět nechci!“

Podívala se na mě překvapeně a dotkla se mého čela. „Máš horečku?“ Řekla. Odendal jsem jí ruku z čela a dodal jsem: „Promiň Jano, už se prostě nechci rozvést. Manželství bylo nudné protože jsem si nevážil detailů každodenního života. Ne proto, mě omrzelo. Za ten čas, co jsem ji nosil v náručí jsem si uvědomil, že je mou povinností ji nosit na rukou každý den dokud nás smrt nerozdělí! „Jana vypadala jakoby se právě probudila.

.

.

Dala mi pořádnou facku, zabouchla dveře a rozplakala se. Sešel jsem po schodech dolů a sedl si do auta. V nejbližším květinářství jsem objednal velikou kytici. Květinářka se mě zeptala, co má napsat na kartičku s přáním. Usmál jsem se a napsal jsem do ní: „Budu tě nosit na rukou dokud nás smrt nerozdělí.

V ten večer jsem přišel domů s květinami v rukou a úsměvem na rtech, vyběhl jsem po schodech a našel jsem manželku ležet mrtvou v posteli. Už měsíce bojovala s rakovinou a já jsem byl tak zaneprázdněn Janou, že jsem si toho ani nevšiml. Věděla, že brzy zemře, a chtěla mě ochránit před jakoukoliv negativní reakcí a výčitkami našeho syna. Alespoň v jeho očích jsem byl milující manžel …

.

.

Malé detaily našeho života jsou to, na čem ve vztazích záleží. Není to dům, auto, či peníze. Ty vytvoří příznivé prostředí pro štěstí, ale nejsou štěstím.

Najděte si proto čas a dělejte s láskou drobnosti pro své milující. Mějte šťastné a reálné manželství!

Když se o tomto článku s nikým nepodělíte, nic se nestane.

Pokud ano, možná sobě nebo někomu jinému zachráníte manželství.

15 KOMENTÁŘE

    • Mohli se brát když byl syn už třeba 8let na světě, vždyť je to dneska úplně běžné ale i kdyby to bylo vymyšlené tak by se nad tím měli lidi opravdu zamylset. Aby si připomněli co je ve vztahu důležité,protože často na to zapomínáme.

  1. Pekné…. Ale niekedy predstava , ako muž po 10 r. manželstve nosí ženu v náručí….. pri dokonalej predstavivosti môže byť i vidinou smrti muža, ktorému pre kýlu z toho nákladu „prdnú“ črevá až do topánok………

  2. Tak to je síla. Potvrzuji předchozí příspěvky. Žiju s manželem už 37 let, když jsem byla kdykoli nemocná ( TEP levého kolene, zánět průdušek, horečky), je pro mně obrovskou oporou. Neumí nosit kytky ani mně nenosí na rukách, ale pomůže s tím, co je zrovna třeba a co nezvládnu já. Díky Bohu za to. Každý den si dáváme najevo čímkoli, že k sobě patříme a že se ještě i teď máme rádi.

  3. I kdyby si to někdo vymyslel, tak je to k zamyšlení o životě a o tom, jak mohou někdy peníze zničit krásu a životní radost.

    • Krásný článek… ale peníze nikdy nemohou zničit krásu a životní radost, protože peněz je vždy potřeba. Krásu a radost z života může zničit akorát nadbytek peněz v případě vlastního nevědomí co s nimi a tupost vlastního sebevědomí, že od nynějška jsem „pánem světa a patřím mezi nadlidi“. No a těch sousedů v domě a lidí v práci si zavčas pro jistotu přestanunu všímat, protože oni jsou přece úplně obyčejní, tak aby mi to nějak neublížilo… prostě hrůza, děs, běs, šílenství…

Přidat komentář

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno