Žena si přivedla domů svou babičku, která kvůli stáří oslepla. Bylo jí devadesát let, byla to křehká stařena s unavenýma rukama. Těmito rukama celý život hrabala na zahradě, dojila krávu, krmila ovce, uklízela, prala, prala… Stejnýma rukama babička pletla; seděla na posteli a pletla. Drahé stařecké slzy z jejích nevidomých očí kapaly.
Nyní ji přestěhovali do lepších podmínek: teplý záchod, pohovka, měkké křeslo. Prodali její dům na vesnici i se zvířaty. Starou babičku tam nemohli nechat, proto si ji vnučka vzala domů.
Babička celý život pracovala. Teď může relaxovat na gauči! Ale starý dělník není zvyklý nečinně sedět; zemřela bez práce. A stalo se následující: tápání, babička myla nádobí.
Její vnučka se vrátila z práce a všechno znovu vyprala. Sami asi chápete, jak moc mohla slepá devadesátiletá žena prát. Ale její vnučka to dělala tajně. Babička si myslela, že umí umýt nádobí, že pomáhá. Každý den se ptala vnučky, aby jí nechala nějakou práci – nádobí… „Prosím, nemyjte to, já to umyji!“
článek pokračuje na další stránce..