Pro babičky s láskou

Nádobí zůstalo špinavé. A na podlaze byly lžíce a na stěnách kapky. A vnučka, unavená z práce, musela všechno znovu prát. Dvojitá práce. Všechno ale dělala potichu.

Umyla nádobí a uklidila podlahu. Každý den. tentýž večer, když babička usnula a neslyšela cinkání nádobí a tekoucí vodu. A vnučka babičce řekla, že nádobí je dokonale umyté: „Děkuji, moc mi to pomohlo!“ A stará žena se usmívala a přikyvovala…

Pro ni to bylo velmi důležité – nejíst chleba pro nic za nic. to že ji vnučka potřebuje a že je pořád k něčemu dobrá. A babička vzala hadr a utřela prach nebo uklidila věci v domě. A stále se ptala: „Je tam ještě nějaké nádobí k umytí?“

Tato malá trpělivost, žádná velká oběť, žádná velká zásluha, jak to skončilo? Šest let žila babička s vnučkou a do posledního dne myla nádobí. Neulehla – nepolehávala ani jeden den. Protože mohla pracovat a cítila se potřebná, cítila se užitečná. Nemohla žít jinak.

A vnučka svou babičku milovala. Milovala ji celým svým srdcem! Někdy je láska přesně taková – ve špatně umytém nádobí a v jeho dalším mytí. V trpělivosti. V tomto malém sebeobětování, byť bezvýznamném. To je láska! Nejvyšší nám říká: „Cokoli jste udělali lidem, jste udělali mně.“

1
2