Proč lidi odstrčíme dříve, než jim stihneme dát šanci?

Dnešní mladí lidé si vymysleli novou randicí techniku. Jmenuje se „skončeme to dřív, než to začne“, a je opravdu populární.

Skoro stejně populární jako neodpovídání na zprávu.

Setkáváme se v závratném tempu a odpovídajícím tempem se do sebe zamilováváme. Neustále se připojujeme a zase odpojujeme.

Všechno je to tolik odlišné od toho, co bychom za normálních okolností očekávali od vztahů mezi dospělými lidmi… Dříve to vypadalo logicky: vyměníme si čísla, dáme si rande, pak další, a pak ještě několik dalších…a pak se buďto dáme dohromady, nebo se rozejdeme.

Krásně jednoduché. V současné době se tento postup trošku zacyklil – vyměnit čísla, smluvit si schůzku, zrušit schůzku. Nebo také: nevyměnit si čísla, sejít se na Tinderu, mít sex, vyměnit si čísla, nikdy si už nezavolat.

Protože co znamená jedna zrušená (nebo nikdy nenaplánovaná) schůzka, když je v dohledu plno dalších?

Začínám věřit, že jen proto, že rozdáváme svá čísla nevídaným tempem, řada z nás vycouvá ještě dříve, než se vůbec začne schylovat ke schůzce.

Ale proč? Kde se všechno tohle vycouvávání bere? Stali jsme se generací, kterou už žádná nebude následovat?

Kdy jsme se začali vzdávat v půlce cesty jen proto, že se raději vrátíme domů, než abychom se podívali, co na nás čeká na druhé straně? Kdy jsme si přestali chtít hrát a stali jsme se těmi, kteří stojí stranou?

Myslím, že někde na půli cesty mezi střední školou a skutečným životem jsme se párkrát zranili – někde po cestě se z nás stali méně sebevědomí a méně odvážní.

Někde po cestě jsme se rozhodli, že je snazší lidi odstrčit, než jim dát šanci.

Protože se bojíme.

Je snazší usínat s vědomím, že jste se jich zbavili, než cokoli jiného. Je snazší říkat, že vy jste byli tím, kdo to ukončil. Je snazší někoho zranit dříve, než on dostane šanci zranit vás.

Ale je skutečně lepší zůstat sám a nechat is ujít všechny ty příležitosti, nebo je lepší riskovat trochu bolesti? Být sám může být jedním z výsledků toho, když jste s někým, a je jasné, že když toho druhého budeme odstrkovat, dojde k této variantě vždy.

Tak proč to děláme?

Protože nikdy není ten správný čas.

Kdy je ten správný čas na to, pustit si někoho blíže k tělu? Kdy je ideální čas na začátek vztahu? Novinka: Neexistuje nic jako „ten pravý čas“ na zamilování.

Buď se to stane, nebo nestane. Nedochází k tomu jen tehdy, kdy jste finančně soběstační a emočně stabilní. Nedochází k tomu tehdy, když se rozhodnete, že je vše v pořádku. Přichází to, když nejste připraveni. Přichází to tehdy, kdy váš život je jeden velký chaos a vy jste zmatení.

Vždycky k tomu dochází v pravý čas, vy to jen nevidíte.

Protože si myslíme, že jsou pro nás příliš dobří.

Předpokládat, že je pro vás někdo příliš dobrý, je jako vyrvat si srdce a naservírovat je na stříbrném podnosu. Proč to sakra děláte? Proč se zbavujete veškeré síly?

Všichni jsou si rovni, obzvlášť v lásce. To, že jde o nejkrásnější slečnu/nejlepšího muže ve vašem životě, neznamená, že si zaslouží váš strach.

Odstrkovat lidi jen proto, že se bojíte, že po vás budou šlapat, je jako zahájit ústup předtím, než začal boj.

Protože si myslíme, že my jsme pro ně příliš dobří.

V již zmíněné randicí kultuře, kterou jsme si sami stvořili, nabyly názory přátel i cizích lidí na váze. Máme tajný sex, tajné vztahy a tajné rozchody jen proto, že si myslíme, že to tak bude lepší.

Avšak když dojde na lásku, nic takového neexistuje.

Nikdy nebude lepší než někdo, a takové chování vás definitivně přesune do škatulky věčných samotářů.

Protože jsme TO viděli (a nemůžeme se přes to přenést)

Ať už to byl malý tik v oku našeho protějšku nebo nedokonalý smích, podivné sklony nebo viditelná a znepokojující posedlost klauny, nikdy se přes to nedokážeme přenést.

Ať už je to zanedbatelné nebo ne, rádi objevujeme důvody proč vycouvat.

VIAElitedaily
ZDROJLauren Martin