Richard Evans napsal více než 25 románů a je nejprodávanějším autorem, podle New York Times a USA Today.
Tento produktivní autor strávil většinu své kariéry cestováním po státě a vyprávěním o své práci. Ale kvůli cestování se narušil jeho vztah s manželkou Kerri.
Richard se nedávno chopil pera a podělil se s námi o tajemství, které zachránilo jeho manželství. Měli bychom si na to dávat pozor všichni. Čtěte dál.
Moje nejstarší dcera Jenna mi před časem řekla, “V dětství jsem se nejvíce bála toho, že se ty a máma rozvedete. Když mi bylo 12, tak jsem si uvědomila, že spolu bojujete tak, že by možná bylo lepší, kdybyste se rozvedli.” A potom s úsměvem dodala. “Jsem ráda, že jste si to, lidi, vyřešili.”
Řadu let jsme s mojí ženou Keri spolu zápasili. Když se podívám zpátky, tak si nejsem úplně jistý, co nás vlastně na začátku spojilo dohromady. Naše povahy se k sobě úplně nehodily. A čím déle jsme byli svoji, tím větší se tyto rozdíly zdály být. Ani setkání se “slávou a bohatstvím” našemu manželství neprospělo. Naše problémy to ve skutečnosti ještě zhoršilo.
Napětí mezi námi zesílilo natolik, že odjezd na turné s knihou představoval vysvobození, i když se zdá, že jsme za něj při opětovném setkání znovu zaplatili. Naše hádky byly tak časté, až bylo obtížné si jenom představit klidný vztah. Stále jsme byli ve střehu a vybudovali jsme kolem svého srdce určitou emoční hráz. Byli jsme na pokraji rozvodu a už jsme toto téma nejednou zmínili.
čtěte dál ..
Všechno vyvrcholilo, když jsem byl zrovna na turné. Zrovna jsme se opět pohádali po telefonu a Keri mi zavěsila. Byl jsem osamělý, frustrovaný a naštvaný. Byl jsem na pokraji svých sil.
A tehdy jsem se obrátil k Bohu. Nebo spíše obrátil na Boha. Nevím, jestli se to dá nazvat modlením — možná se křičení na Boha nepovažuje za modlení a možná ano — ale ať už to bylo jakkoliv, nikdy na to nezapomenu. Stál jsem ve sprše v hotelu Ritz-Carlton ve čtvrti Buckhead v Atlantě a ječel jsem na Boha, že manželství byl omyl a že už bych to nikdy neudělal.
I když jsem byl odpůrcem rozvodů, představa, že bychom spolu zůstali, byla pro mě příliš. Byl jsem také zmatený. Nedokázal jsem si vysvětlit, proč bylo manželství s Keri tak těžké. Hluboko uvnitř jsem věděl, že Keri je dobrý člověk. A já jsem také dobrý člověk. Tak proč bychom spolu nemohli dobře vycházet? Proč jsem si vzal někoho tak jiného, než jsem já? Proč se ona nezmění?
Nakonec, když jsem byl už ochraptělý a vyčerpaný, jsem se ve sprše posadil a začal jsem plakat. V hlubokém zoufalství mě něco napadlo. Nemůžeš jí změnit, Ricku. Můžeš se změnit jenom ty sám. A v tu chvíli jsem se začal modlit.
Pokud ji nemohu změnit, Bože, pak změň mě. Modlil jsem se dlouho do noci. Modlil jsem se i následující den cestou v letadle domů. Modlil jsem se, když jsem vstoupil doma do dveří k chladné ženě, která si mě sotva všimla. Tehdy v noci, když jsme leželi pár centimetrů od sebe, ale přesto na kilometry vzdálení, to přišlo. Věděl jsem, co musím udělat.
čtěte dál ..
Další den ráno jsem se v posteli přitulil ke Keri a zeptal jsem se jí, „Co pro tebe mohu dnes udělat, abys byla šťastná?”
Keri se na mě naštvaně podívala. “Cože?”
„Co pro tebe mohu dnes udělat, abys byla šťastná?”
“Nic,” řekla. “Proč se na to ptáš?”
“Protože to tak cítím,” řekl jsem. “Chci prostě vědět, co mohu dnes udělat, abys byla šťastná.”
Dívala se na mě cynicky.
“Chceš něco udělat? Běž uklidit kuchyň.”
Čekala, že se rozzlobím. Místo toho jsem jenom přikývl. “Jasně.”
Vstal jsem a uklidil jsem kuchyň.
Příštího dne jsem se zeptal na to samé. “ Co pro tebe mohu dnes udělat, abys byla šťastná?”
Její oči se zúžily. “Ukliď garáž.”
Zhluboka jsem se nadechl. Měl jsem před sebou těžký den, a přesto mě o to požádala. Měl jsem cukání vybuchnout.
Ale místo toho jsem řekl, “Jasně.” Vstal jsem a další dvě hodiny jsem uklízel garáž. Keri nevěděla, co si má myslet. Přišlo další ráno.
„Co pro tebe mohu dnes udělat, abys byla šťastná?”
“Nic!” řekla. “Nemůžeš udělat nic. Přestaň s tím, prosím.” “Promiň,” řekl jsem. “Ale nemohu.”
Dal jsem si takový závazek. „Co pro tebe mohu dnes udělat, abys byla šťastná?” “Proč to děláš?” “Protože mi na tobě záleží,” řekl jsem. “a na našem manželství taky.” Další den ráno jsem se zeptal znovu. A další den zase. A pak zase. Potom během druhé týdne se stal zázrak. Když jsem položil tu otázku, Keri se zalily oči slzami. Potom propukla v pláč. Až mohla promluvit, řekla, “Prosím, přestaň se mě na to ptát. V tobě není problém. To ve mně. Je těžké se mnou žít. Nevím, proč se mnou zůstáváš.”
Něžně jsem zvedl její bradu tak, abych jí viděl do očí. Protože tě miluji,” řekl jsem. „Co pro tebe mohu dnes udělat, abys byla šťastná?” “To já bych se tě na to měla zeptat.” “To bys měla,” řekl jsem. “Ale ne teď. Teď se musím změnit já. Musíš vědět, jak moc pro mě znamenáš.” Opřela si hlavu na moji hruď. “Omlouvám se, byla jsem tak zlá.” „Miluji tě,” řekl jsem. „Já tebe tě taky miluji,” odpověděla. „Co pro tebe mohu dnes udělat, abys byla šťastná?” Sladce se na mě podívala. “Můžeme být chvíli prostě spolu?” Usmál jsem se. „To bych byl rád.” Ptal jsem se dál déle než měsíc. A věci se změnily. Hádky přestaly. Potom se Keri začal ptát, „Co ode mě potřebuješ? Jak se mohu stát lepší ženou?”
Zdi, které jsme mezi sebou postavily, se zbořily. Začali jsme spolu smysluplně mluvit o tom, co chceme od života a co můžeme navzájem pro toho druhého udělat. Ne, nevyřešili jsme všechny naše problémy. Nemohu říct, že se nikdy nepohádáme. Ale i naše hádky se změnily. Nejenom že k nim dochází stále méně, ale už postrádají tu energii, kterou mívaly. Už jim nedodáváme kyslík. Prostě už v nás není ta snaha druhého zraňovat.
čtěte dál ..
Keri a já jsme nyní svoji přes 30 let. A nejenom, že svoji ženu miluji, já jí mám rád. Jsem s ní rád. Toužím po ní. Potřebuju jí. Mnohé z našich rozdílů se změnily v naše silné stránky a na těch dalších vlastně nezáleží. Naučili jsme se, jak se o toho druhého starat, a co je ještě důležitější, máme chuť to dělat. Manželství je těžké. Ale to je i rodičovství a udržování kondice a psaní knih a všechno ostatní co je důležité a co v mém životě stojí za to. Mít partnera pro život je neocenitelný dar. A také jsem zjistil, že institut manželství nám může pomoci zbavit se našich nejhorších vlastností. Protože všichni máme i negativní vlastnosti.
V průběhu času jsem se naučil, že naše zkušenost byla pouze ilustrací mnohem větší lekce o manželství. Otázka, kterou by každý ve vztahu měl klást své druhé polovičce, zní “Co pro tebe mohu udělat, abys byl/byla šťastnější?” A to je láska. Romantické novely (a že jsem jich pár napsal) jsou všechny o touze a lásce až navěky, láska až navěky není založena na touze — alespoň ne ta, která je vyobrazována ve většině laciných románů. Skutečná láska není o tom toužit po někom, ale opravdu toužit po tom, aby ten druhý byl šťastný — někdy dokonce i na úkor našeho vlastního štěstí. Skutečná láska není o tom udělat z toho druhého přesnou kopii sebe. Jde v ní o posunutí vlastních limitů tolerance a péče a o blaho toho druhého. Všechno ostatní svědčí pouze o sledování vlastního zájmu.
Neříkám, že to, co se stalo Keri a mě, bude fungovat u každého. Netvrdím ani to, že by se měla zachraňovat všechna manželství. Ale já sám jsem neskutečně vděčný za to, co mě jednoho dne před mnoha lety napadlo. Jsem vděčný za to, že moje rodina je pořád celá a že mám svoji ženu a zároveň svoji nejlepší přítelkyni v posteli vedle sebe, když se ráno probudím. A jsem vděčný i za to, že ještě dnes po tolika letech se vždy jeden z nás přitulí a řekne, „Co pro tebe dnes mohu udělat, abys byla/byl šťastná/šťastný.” Ať už tuto otázku pokládáte, nebo posloucháte – je to něco, kvůli čemu se stojí za to probudit.