„Točo papučo.“ Dvě slova, která u mnoha padesátníků a starších vyvolají nepříjemné mrazení v zádech. V dobách minulého režimu, kdy školní lavice nebyly vždy místem radosti a poznání, ale i strachu a fyzických trestů, znamenala tato slovní spojení blížící se bolest. Oslovili jsme pamětníky, kteří na vlastní kůži zažili metody výchovy, jež by dnes byly naprosto nepřípustné a šokující. Jejich výpovědi otevírají mrazivý pohled na to, jak se kdysi ve školách „vychovávalo“ a co bylo považováno za běžnou součást školní docházky.
„Naše učitelka tomu říkala točo papučo,“ vzpomíná paní Jana, dnes šedesátnice. „Vzala do ruky cvičební obuv – takzvanou jarmilku – a provinilce tou gumovou botou začala mlátit. Za špatnou odpověď, za vyrušování, prostě za cokoliv, co se jí nelíbilo.“ Její slova nejsou ojedinělá. Mnozí pamětníci potvrzují, že fyzické tresty byly tehdy běžnou součástí školního života.
„Pamatuji si, jak kluky tahali za vlasy, když zlobili,“ říká pan Petr, pětapadesátník. „Holky zase často dostaly pravítkem přes prsty. A klečení v koutě na hrachu? To byla klasika. Někdy i na několik desítek minut.“ Tyto metody, které by dnes byly jednoznačně klasifikovány jako fyzické a psychické násilí, byly tehdy často vnímány jako „účinné výchovné prostředky“.
Co bylo „povoleno“? Hranice, která neexistovala
Doba, o které mluvíme, měla jiná měřítka. To, co dnes vnímáme jako nepřijatelné násilí, bylo tehdy často tolerováno, a někdy dokonce považováno za nutné k „udržení kázně“. Učitelé měli v tehdejším systému značnou autoritu a jejich metody, byť drsné, nebyly vždy zpochybňovány.
„Když jsme se chovali ‚jinak‘, nebyla to ‚lima násilí‘, ale rovnou trest,“ vzpomíná paní Eva. „Pokud jsme neposlouchali, vyrušovali, nebo se jenom smáli, následovala okamžitá reakce. Nebylo to o vysvětlování nebo domluvě, ale spíš o rychlém a často fyzickém potrestání, aby si ostatní dali pozor.“
Kromě „točo papučo“, pravítka přes prsty a klečení na hrachu se objevují i další vzpomínky na tresty, které dnes zní až neuvěřitelně. Někteří pamětníci zmiňují tahání za uši, facky, nucené stání s nataženýma rukama nebo dokonce ponižování před celou třídou.
„Jednou klukovi učitel zapíchl kružítko do lavice těsně vedle ruky, aby ho ‚vystrašil‘,“ vypráví pan Martin. „To už mi tehdy přišlo hodně přes čáru, ale nikdo se proti tomu neozval.“
Pokračování na další straně