Cestou na svatbu jsme se ztratili ve sněhové bouři. V dálce jsme viděli v okně vábící světlo – mladé lidi nenapadlo, že by tam mohlo hrozit nebezpečí … A šli

Sněhová bouře neustávala. Světlomety vytrhly ze tmy jen malý kousek zasněžené silnice před koly auta. Po obou stranách stál les jako hustá tmavá zeď. Brzy však zůstal pozadu. Na otevřeném prostranství vítr zuřil silněji. Házal hrsti sněhu do předního skla a pak se uklidnil, jako by nabíral sílu před novým hodem. Cyril zastavil auto, ale nevypnul motor.

– Blbost! Cesta je téměř neviditelná. A nějak se to zužovalo. Už dávno mělo být město. Asi jsme špatně odbočili. – Cyril zatřásl telefonem. – Přijeli jsme. Nabíjení sedělo.

– A co teď můžu dělat? – vyděšeně vyjekla Káťa a podívala se na svého manžela. – Otočme se a vraťme se.

– Příliš málo místa. Můžeme se zaseknout. Pokud je cesta, tak nás určitě někam dovede. Musíme počkat na vánici. – Cyril se snažil mluvit sebevědomě a klidně.

Ve světlometech za oknem poletovaly sněhové vločky, které se lepily na sklo.

– Dívej se! – Káťa se předklonila a dívala se do předního skla. – Hoří! A teď je pryč. Zklamaně se odmlčela. – Už zase ven, viď?

I on přimhouřil oči a snažil se ve sněhu rozeznat alespoň něco. Na okamžik zablikal světelný bod a zmizel. Kirill si stáhl klobouk k očím, zapnul si bundu a otevřel dveře Toyoty.

-Kam jdeš? “ zeptala se Káťa úzkostlivě, ale neodpověděl.

Zanedlouho Cyril opět nasedl do auta.

Pokračování na další straně