– Ano, opravdu je světlo. Není jasné, jak daleko. Bydlení, vesnice možná, ale ne město. Zkusme řídit, ne jít pěšky.
A pomalu jeli vpřed. Párkrát jsme málem uvízli ve sněhu, ale SUV si s tím poradilo. Světlo se proměnilo ve svítící okno jednoho z domů, které se vynořily uprostřed vánice. Auto narazilo do vratkého plotu.
– Všechno. Přijel. – Cyril vypnul motor.
Káťa vystoupila z auta a vzápětí jí silný poryv větru málem strhl klobouk. Cyril něco říkal, ale ona to neslyšela. Pak ji manžel vzal za ruku a šli podél vratkého plotu.
Světlo v okně lákalo. Mladé lidi nenapadlo, že by tam mohlo hrozit nebezpečí. Vítr se prodíral skrz naskrz, chtěl jsem se před ním co nejdříve schovat, dostat se do domu. Prošli otvorem v plotě bez branky. Kirill hlasitě zaklepal na dveře a přitiskl k nim ucho.
– SZO? – Velmi blízko bylo slyšet hlas a Cyril se odtáhl ode dveří.
– Pusťte nás dovnitř, prosím. Jsme ztraceni, “křičel a snažil se přehlušit vytí větru.
Chvíli se nic nedělo, pak zarachotila závora a dveře se mírně otevřely. Kirill v pruhu světla nikoho neviděl. Dveře se otevřely více a objevil se malý šedovlasý stařík. Mlčky se podíval na Kirilla. Káťa stála za ním a svírala jeho bundu.
„Musíme jen počkat na sněhovou bouři,“ zeptal se Kirill.
„Pojď rychle, vychladit dům,“ pospíšil stařec chrastivým hlasem.
Za nimi zarachotil závor. Malá místnost byla osvětlena otevřeným stropním světlem. Polovinu domu zabírala velká ruská kamna. U okna stál dlouhý stůl pokrytý olejovou látkou s téměř opotřebovaným vzorem, dvě židle. U druhé stěny je vysoká železná postel. Nic jiného v místnosti nebylo.
– Nazujte místo pantoflí. – Stařec ukázal na odříznuté plstěné boty, které stály u kamen.
Káťa se v nich utopila, ale blaženě zavřela oči. Přešla ke stolu a rozhlédla se po místnosti. Pod lampou vypadala její tvář bledá a jasně ohraničená. Pod očima mi ležely tmavé stíny.
Cyril odvrátil pohled od manželčiny tváře a uviděl starého muže, který je sledoval zpoza kamen.
– Žiješ tu sám? V sousedních domech není světlo,“ začal a stařec k nim okamžitě vyšel s konvicí v ruce.
„Staří lidé vymřeli a mladí se přestěhovali do města,“ odpověděl starý muž vyhýbavě.
– Je město daleko? – Kirill se vzpamatoval.
– Takže jdeš do města? Zjevně jsi minul odbočku, špatně odbočil. Do města odtud nevede žádná cesta. Musíme se vrátit na trať. Jedete autem? Hluk motoru jsem neslyšel. Starcův hlas se znatelně chvěl.
Pili silný čaj z velkých nepotištěných bílých hrnků s odštípnutými okraji. Teplo se rychle šířilo tělem, oči se začaly slepovat. Kirill zjistil, že je stále obtížnější je udržet otevřené.
– Běž spát. Na postel. A nebudu lézt na kamna. Nepohrdněte, ale chybí ložní prádlo. Kdysi jsem se bez takové manželky obešel. Nesvlékej se. Tak jdi spát. V chatě bude ráno pohoda.
V jejich situaci nebylo třeba být vybíravý. Postel byla nepohodlná. Pružiny hlasitě vrzaly při každém pohybu. Prošívaná přikrývka voněla jako kamna a cizí vůně. Káťa se přitiskla ke Kirillovi a odhrnula si přikrývku z obličeje. Stařec zhasl světlo a se sténáním vylezl na sporák.
Cyril už usínal, když ho Káťa pohnula a vyděšeně zašeptala:
– Cyrile, někdo jde poblíž. Slyšíš? – Nechtěl se vynořit ze snu, ale velmi blízko zaslechl vrzání podlahových prken a zvedl hlavu.
V místnosti byla tma, jen strana kamen byla bílá. Už se chystal položit hlavu na polštář, když podlahová deska znovu zaskřípala velmi blízko. Pokožka obličeje ucítila slabý závan vzduchu, jako by nad ním někdo něčím zamával. Cyril hleděl do tmy, ale nic neviděl.
Káťa se přitiskla blíž k manželovi a zadržela dech.
– Spi. Dům je starý, vrže od větru. Možná kočka chodí. – Položil se zpátky na polštář, zavřel oči a okamžitě usnul.
Cyril se probudil, když se za zamrzlými okny začalo svítat modře. Káťa ještě spala. Okamžitě si vzpomněl, kde byli a proč spali oblečení. Z ulice už nefoukal žádný vítr. Dveře sotva slyšitelně zaskřípaly a vstoupil starý muž s náručí dříví.
– Probudil se? Teď zapálím vařič, nasnídám se a půjdu zachránit tvoje auto,“ řekl tiše, ale Káťa se otočila a otevřela oči. – Promiň, že tě budím. – Starý pán se dřevem zmizel za kamny.
Káťa se posadila na postel a zachvěla se.
– Záchod je pravděpodobně na ulici? Zeptala se zkroušeně a objala se rukama. Místnost byla v pohodě.
– Utopil bych se dřív, ale bál jsem se tě vzbudit. Nic, dům je malý, rychle se vytopí. Dveře na WC jsou naproti, umyvadlo je zde, za sporákem. – Ozval se tlumený hlas starého muže.
U snídaně se Kirill zeptal, zda má starý muž kočku.
– Kočka? – byl překvapený.
– Dobře, ano. V noci jsem slyšel, jak někdo chodí kolem domu. – Cyril se podíval z dědečka na Káťu.
– Nemám kočku. Stařec se odmlčel. – Moje žena zemřela před dvěma lety. Nachladil se. Mysleli si, že se zlepšuje, ale bylo jí hůř a hůř. Požádal jsem souseda, aby se o ni postaral, a on šel do města. Tady to není daleko. Záchranka ji odvezla do města. Je příliš pozdě vidět. Zemřela v nemocnici. V noci smrti ke mně přišla. Viděl jsem ji jako ty teď. Pak jsem také začal přicházet, ale už jsem to neviděl, jen jsem to cítil. Dnes tedy také.
Cyril se na starého muže nevěřícně podíval a snažil se pochopit, jestli si nedělá legraci.
„Můžeš mě považovat za blázna,“ řekl starý muž a všiml si Kirillova pohledu. – Moje žena a já spolu žijeme přes padesát let. Občas ke mně přijde.
Káťa a Kirill si vyměnili pohledy.
– Jsi mladý, nechápeš, co je to samota po tolika letech manželství. Moje dcera mě volá do města. Ale jak mám odejít? Ona přijde, ale já ne. – Starý muž vážně promluvil a zíral na protější zeď. – Nevěř mi. Sám se mi někdy zdá, že se zblázním. Ale čekám na ni každou noc. A co tě přimělo jít do takové vánice? – Starý muž přeložil rozhovor.
– Šli jsme na svatbu mého přítele. Pak začala vánice. Byly ztraceny. Viděli jsme světlo a jeli jsme k vám. Mockrát vám děkuji, že jste mě nechali strávit noc. – Katya se usmála.
Po snídani šli všichni tři ven. Domy malé vesnice se utopily v závějích sněhu. Z komína jednoho z nich stoupal kouř. A kolem ani jediná stopa. Na druhé straně plotu byla zasněžená Toyota. Nad zemí viselo nízké šedé nebe se stropem. Zdálo se, že sníh bude znovu padat. Cyril a stařík odklízeli lopatami závěje kolem auta a část silnice.
– Jdeš támhle do toho lesa. A buďte opatrní. Nemá vás kdo vytáhnout, když uvíznete. Na dálnici odbočte vpravo. Před odbočkou do města bude rozcestník. Neprojdeš. A vy se vrátíte, obraťte se na mě, pokud to nebude těžké. Vezměte si chleba a kostkový cukr. Starý muž mírně přimhouřil oči.
– Možná něco jiného? Konzervy, olej? “ zeptal se Cyril.
– Nedělej. Můj zeť mi nosí jídlo jednou za měsíc. Bůh ti dá snadnou cestu. – Starý muž se díval, jak nastupovali do auta.
– Ani neznáme jeho jméno, řekla Káťa zamyšleně.
Kirill sklopil sklenici a zakřičel na starého muže:
– Jak se jmenuješ?
– Pokud nepřijdete, neurazím se. – Starý muž mávl rukou, říkají, jděte.
Dlouho se za nimi díval, když stál u vratkého plotu.
– Je to všechno zvláštní. Moje babička zemřela, ale ani se jí o tom nesnilo, “promluvila Katya, když vesnice zůstala daleko za sebou.
– Až zemřu, přijdu také k tobě a vyděsím tvé milence. – Cyril natáhl před Káťu ruku se zkroucenými prsty.
– Blázne! – Káťa se vyděšeně otřásla.
„Nic jsem neviděl, ale v noci se v domě rozhodně dělo něco nepochopitelného,“ řekl Cyril vážně a díval se před sebe na zasněženou cestu.
O tři dny později se vrátili. Na zadním sedadle byla taška se dvěma bochníky chleba, bochníkem a kilogramem cukru. Ale ať jsme jeli, jak jsme jeli, vesnici nepotkali.
– Zase jsme odbočili špatným směrem. Není tam vůbec žádná vesnice. Nejprve v noci ztratili město a dnes za bílého dne i vesnici. Co se tam děje? – Cyril otočil auto a jel zpět.
V další zatáčce auto narazilo do železného plotu zchátralého pionýrského tábora.
– Zvláštní, nemohli jsme projít, minout cestu do vesnice. – Kirill s úžasem pohlédl na skupinu domů bez dveří a oken za vysokým plotem, obehnanou hustou lesní zdí.
„Pojďme odtud,“ řekla Káťa tiše. – Nelíbí se mi tady. Tábor je zničen, brány jsou zamčené a na silnici jsou čerstvé stopy pneumatik.
Kirill otočil auto na plácku před bránou a jeli na dálnici. Káťa nahlížela do pevné hradby stromů podél silnice, ale nevšimla si žádné další mezery, kudy mohlo auto projet.
– Možná jsme snili? Zeptala se a otočila tvář k manželovi.
„Možná jsem snil,“ potvrdil Kirill a nespouštěl oči ze silnice.
Káťa si vyhrnula bundu a zabořila nos do límce.
– Komu řeknu, tomu neuvěří. – usmála se. – Mohli jsme ty a já mít stejný sen? A starý muž byl naživu. A vůně zůstala na oblečení.
– A nikomu to neřekneme. Suché drobky z bochníků chleba. A cukru máme dost na několik měsíců. – Cyril otočil hlavu a povzbudivě se usmál na Káťu. – Právě jsme se ztratili, usnuli jsme v autě ve vánici cestou na svatbu tvého přítele. Měli jsme sen. – Cyril mlčel. „Nemyslím si, že starý muž a jeho manželka duch potřebují svědky.“ Tak se před námi schoval.
„Proto existovala, zvláštní místa, aby se v nich člověk mohl schovat – zmizet pro ostatní“
Mariam Petrosyan „Dům, ve kterém …“
Zdroj:yandex