Mezitím by ropný odpad, který se vylije nebo prosákne do země v průmyslových areálech a továrnách, rozložil a znovu použil mikroby a rostliny, což by pravděpodobně trvalo desetiletí. Perzistentní organické polutanty (POP) – člověkem vyrobené chemikálie, jako jsou PCB, které v současnosti nelze v přírodě rozložit – by trvalo mnohem déle, říká Weisman. „Některé z těchto POPs mohou být na Zemi až do konce času. Časem však budou bezpečně pohřbeny.“ Kombinované rychlé a pomalé uvolňování veškerého znečišťujícího odpadu, který po sobě zanecháváme, by nepochybně mělo škodlivé účinky na okolní stanoviště a volně žijící zvířata. (To ale nutně neznamená totální zničení: Stačí se podívat na odrážející se divokou zvěř na místě jaderné katastrofy v Černobylupochopit, že příroda může být odolná v krátkých časových úsecích, dokonce i v takových extrémech.)
Zatímco se toto znečišťující dědictví rozvíjí, voda tekoucí pod zemí ve městech by korodovala kovové konstrukce, které drží ulice nad podzemními dopravními systémy, a celé třídy by se zhroutily a náhle se proměnily v řeky uprostřed města, vysvětlil Weisman. Během po sobě jdoucích zim , bez lidí, kteří by pravidelně odmrazovali, by chodníky popraskaly a poskytly nové výklenky pro zakořenění semen – unášených větrem a vylučovaných přelétávajícími ptáky – a vyvinuly by se ve stromy, které pokračují v postupném rozmělňování chodníků a cest. Totéž by se stalo s mosty, bez lidí, kteří by tam odplevelili nepoctivé stromky zakořeněné mezi ocelovými nýty: ve spojení s obecnou degradací by to mohlo tyto konstrukce během několika set let rozložit.
S tímto novým novým stanovištěm, které se otevřelo, by příroda stoicky vpochodovala a přelepila dříve betonovou džungli pastvinami, křovinami a hustými porosty stromů. To by způsobilo nahromadění suchého organického materiálu, jako je listí a větvičky, což by poskytlo dokonalou potravu pro požáry zažehnuté blesky, které by se prohnaly bludištěm budov a ulic a potenciálně by srovnaly celé části měst se zemí. „Požáry vytvoří spoustu zuhelnatělého materiálu, který spadne na ulici, což bude skvělé pro živení biologického života. Ulice se do 500 let promění v malé pastviny a lesy,“ jak říká Weisman.
Během stovek let, jak jsou budovy vystaveny trvalému poškození erozí a požárem, by se degradovaly, řekl. První by se svrhly moderní skleněné a kovové konstrukce, které by se rozbily a zrezivěly. Ale výmluvně, „budovy, které vydrží nejdéle, jsou ty, které jsou vyrobeny ze samotné Země“ – jako kamenné stavby, dodal Wesiman. I ty by se staly zjemnělou verzí jejich dřívějšího já: nakonec by definovaná ikonická panoramata, která dnes tak dobře známe, přestala existovat.
Pokračování na další straně