Jeden starý mu jménem Milan, žil šťastně na venkově se svou milovanou ženou, měli malý dům a hospodářství a byli velmi spokojeni. Potom ale jeho žena bohužel zemřela a muž už byl příliš starý na to, aby se o hospodářství sám postaral.
Měl ale syna, který měl už vlastní rodinu, ženu a malého syna Sebastiána. Synovým záměrem bylo dát otce do některého z domovů pro seniory nebo do pečovatelského domu, neměli však na poplatek za přijetí a na pravidelné platby za pobyt dostatečné prostředky.
Domek byl tedy prodán a oni Milana vzali bez nějakého pocitu radosti k sobě do bytu. Ale Milan se v jejich bytě necítil zrovna dobře. Sužovaly ho zdravotní problémy, které bývají typické pro jeho vrstevníky: trpěl bolestmi kloubů, a to zejména při změnách počasí, a měl také problémy se sluchem.
Navíc Milanovi bylo smutno po jeho zahradě a volnosti, kterou mu poskytoval život na venkově. Byl zvyklý na prostor a teď se musel tísnit v malém bytě, a navíc s příbuznými, kteří mu dávali najevo, že je jim na obtíž. Cítil se sám. Několikrát za den vyšel na chodbu, aby si v klidu vykouřil cigaretu, a někdy se dal do řeči i se sousedem, kterému se svěřil, že je nešťastný.
Jedno světlo však v jehož životě přece jen bylo, a to jeho vnuk . Milan se těšil hlavně na společná jídla, při kterých rád poslouchal to, co jeho vnuk za celý den dělal a zažil. Jenže jeho syn a nevěsta Milana po čase od stolu vykázali, protože jim velmi vadilo, že nejí esteticky, často mu odkapávalo jídlo z koutků úst a oni to pak museli uklízet. Vůbec nebrali v úvahu, že to Milan nedělá schválně, ale už mu jeho zdravotní stav nedovoluje zvládat některé činnosti jako dřív.
Pokračování na další straně