„Ne,“ zasmál se strejda „Dvě paličky.“ Měl jsem pocit, že do mne narazil náklaďák s tuřínem. Tohle byl prakticky denaturovaný česnek pálivý. Něco, co se přidává v Temelínu, když dojde jaderné palivo. Zkusil jsem si ještě kousnout. Opět mdloby, a když jsem konečně vydechl, v okruhu deseti kilometrů vyhynuli upíři. U oken stálo pár tchořů s transparenty, na kterých bylo napsáno: „HNUS! HNUS!“ Přišla manželka. „Tak jaké to je?“ zeptala se. „Vynikající,“ vypálil jsem, jakmile jsem si v rychlosti utřel oči. „Ty jsi plakal?“ zeptala se Káťa překvapeně. „No jo, strašně se mi stýskalo,“ zachroptěl jsem. Manželkám je lepší nelhat, ale pravda také není nejlepší řešení. „Cítím, že je v tom hodně česneku,“ prohodila Káťa a vzala si chlebíček. Trochu jsem si poodsedl. „Kdepááák,“ mávl jsem rukou a dělal, že se láduju dalším. „Je velice jemná, skoro není cítit.“ „Tedy, jsi borec,“ řekl strejda, „spousta lidí to nesnese. I mně přijde docela silný.“ Manželka si kousla. Přestala dýchat. Pevně zavřela oči. Zpod víček se jí vydraly slzy. „Ale…“ Pohladil jsem ji. „Tobě se také stýská, jsem hned vedle tebe, lásko.“
Pokračování na další straně