RODINA ŽILA V PŘÍSNÉ IZOLACI NA SIBIRI VÍCE NEŽ 4 DESETILETÍ: Když byli nalezeni, splnilo se hrozné proroctví

V roce 1978 sovětští geologové, kteří zkoumali divočinu Sibiře, objevili šestičlennou rodinu ztracenou v tajze, která žila více než čtyři desetiletí v naprosté izolaci. Tam byli úplně odříznuti od světa a ani nevěděli, že proběhla druhá světová válka nebo že Jurij Gagarin podnikl první let do vesmíru.

Sibiřská léta netrvají dlouho. Do května je sníh a už v září se vrací zima a zmrzlá tajga se propadá do spánku, izolace. Les, který ukrývá své obyvatele – spící medvědy a hladové vlky, se rozprostírá od ruské Arktidy po Mongolsko na jihu, od Uralu na východě až po Pacifik. Obyvatelstvo celé Sibiře se skládá pouze z několika tisíc lidí , i když rozloha dosahuje 13 milionů čtverečních kilometrů.

Když přijdou teplé dny, tajga rozkvete a to je jediné období, kdy vědci mohou zkoumat to, co je zajímá. Přesně to se stalo na jihu lesa v roce 1978. Byl vyslán vrtulník, aby našel bezpečné místo pro přistání geologů. Chtěli je přistát na dost nepřístupném terénu a během letu pilot viděl něco divného. Zahrada, která tam, soudě podle tvaru, je už hodně dlouho. Úžasný objev. Hora byla 240 kilometrů od nejbližší osady, v místě, které nikdy nebylo prozkoumáno. Sovětské úřady neměly žádné záznamy o tom, že by tam někdo vkročil.

Do průzkumu se pustili čtyři vědci. Vedla je Galina Pismenskaya, která řekla, že pro jistotu zkontrolovala, zda nemá po ruce zbraň.

Když se blížili k místu, kterého si piloti všimli, uviděli zchátralou chatrč. Kdyby to nemělo okno o velikosti batohu, těžko by se dalo uvěřit, že tam někdo bydlel. Dveře zaskřípaly a na denním světle se objevil velmi starý muž. Bosý měl na sobě košili z pytloviny, kalhoty ze stejného materiálu a měl dlouhé vousy. Vypadal vyděšeně a velmi opatrně.

– Museli jsme něco říct. Začal jsem slovy: „Ahoj dědo! Přišli jsme na návštěvu“.

Stařec hned neodpověděl. Konečně jsme uslyšeli tichý, nejistý hlas: „No, pokud jsi cestoval tak daleko, mohl bys také vstoupit,“ napsala Pismenskaya.

Když přešli starcův práh, měli badatelé pocit, jako by se vrátili do středověku – temná místnost byla studená jako lednička, podlaha byla pokryta slupkami od brambor a skořápkami vlašských ořechů a jediný zdroj světla procházel skrz. nepředstavitelně špinavá okna, jen o málo větší než na dlani.

V rohu chatrče se dvě ženy hystericky modlily a opakovaly: “ To je za naše hříchy, za naše hříchy!“ Druhý spadl na podlahu a vyděšeně se na ně podíval. Museli jít ven.

Pokračování na další straně