U starší generace převládá názor, že některá zvířata jsou schopna cítit a vidět to, co my ne… Ať je to pravda nebo ne – rozhodněte se za vás.
Takových dobrých pohádek je v našem světě v poslední době velký nedostatek a tahle vám nejspíš zvedne náladu.
„Mír s tebou,“ řekl Angel jemně, posadil se vedle Katin na silnou větev a shazoval z ní sníh.
„Ahoj,“ otevřel kocour své zelené oko, líně se podíval na Anděla a odvrátil se.
Anděl skryl své bosé nohy pod křídla a podíval se dolů. Pod nimi bylo bílé nádvoří plné smíchu, skřípění, ozvěny létajících sněhových koulí a kroků.
„Jsi naštvaný,“ řekl Angel a změřil vzdálenost k zemi.
- Saškin sníh se však nerozpadne.
Anděl chápavě přikývl a přitáhl svá spuštěná křídla. Drž hubu.
- A pro co jsi přišla, babičko? zeptala se Katin, aniž by otočila hlavu.
Jeho hlas byl stejně líný, ale Angel si okamžitě všiml, jak kolem něj houstne bolest a úzkost.
- Ne, nejsem nic.
- A! – Oblak úzkosti se rozplynul.
„Každý den říká, že ji Anděl brzy vyzvedne,“ řekla Katin.
Pokračování na další straně