Ticho, deky a pohádka na dobrou noc
Po obědě se z celé školky najednou ozývalo jen tlumené šustění peřinek a tiché šeptání učitelek. Polední spánek byl neoddělitelnou součástí školkového režimu – ať už jste patřili k těm, kdo usnuli během první minuty, nebo k těm, kdo se pod dekou tiše smáli s kamarádem a dělali, že spí.
Na malých postýlkách ležely barevné deky, často s pohádkovými motivy, a z rádia nebo kazetového přehrávače se linula pohádka, která měla děti zklidnit. Učitelky obcházely třídu, rovnávaly polštářky a dohlížely, aby se z odpočinku nestala tajná šaškárna.
Kdo neusínal, měl alespoň čas na snění
Pro některé děti bylo spaní po obědě nejhorší částí dne. Spánek zkrátka nepřicházel a čas se vlekl nekonečně pomalu. Když jste se pohnuli, učitelka tiše napomenula: „Zavři oči, nespíš, ale odpočívej.“
Ale i to mělo své kouzlo – v tichu a polospánku vznikaly první dětské sny, představy a fantazie. Mnozí si dodnes pamatují vůni peřin a tlumené světlo, které prosvítalo záclonami.
článek pokračuje na další stránce…
