Jako dítě mě fascinovalo, když jsem navštěvovala svou nejlepší kamarádku z dětství, Vierku. Pamatuji si, jak mě zarazilo, když jednou zavolala: „Maminko, už jste doma?“
Předpokládala jsem, že mluví k oběma rodičům, ale doma byla jen její máma. Vierka mi vysvětlila, že je u nich doma běžné vykat rodičům. Pro mě to bylo něco naprosto neznámého – v našem městě jsem se s takovým zvykem nikdy nesetkala. Jsem přesvědčená, že tento zvyk si její rodiče přinesli ze svého vlastního dětství.
Na opačném konci spektra byl můj spolužák Števko, který své rodiče oslovoval jejich křestními jmény – Anička a Štefan. U nás doma jsme rodičům tykali, ale vždy jsme je oslovovali zdrobnělinami – mami, tati. Nikdy, ani před kamarádkami, bych neřekla „máma“ nebo „táta“. Prarodičům jsme však vykali, podobně jako tetám, strýcům a později i tchánům. Měla jsem dlouho problém oslovit svou tchyni „máma“, a tak jsem se tomu oslovení raději vyhýbala.
článek pokračuje na další stránce..