Legendární parní lokomotivy, takzvané štokry, dokázaly odtáhnout soupravy o hmotnosti přes 4 000 tun. Stát to prezentoval jako ohromný úspěch – realita byla však jiná:
- tempo jízdy bylo extrémně pomalé,
- pokud vlak zastavil, už se nerozjel,
- musela se uzavřít celá trať,
- stroje byly po pár jízdách zralé na generální opravu.
A přesto se „šetřilo“. Na všechno ostatní.
Zanedbané tratě, ale priorita pro uhlí
Dráha nesla většinu vnitrostátní dopravy. Kamiony prakticky neexistovaly a nákladní auta jezdila jen tam, kde nebyly koleje. Poptávka po přepravě rostla, ale tratě se rozpadaly a chyběli lidé.
Navíc vlaky s uhlím měly absolutní přednost. Pokud bylo potřeba, zastavila se osobní doprava — hlavně aby v elektrárnách „nevyhaslo“.
Konec výhod pro železničáře: odměna socialistického stylu
A jako by problémy nestačily, prezident Antonín Zápotocký v roce 1952 železničářům odebral definitivu – jistotu práce až do důchodu, kterou měli za své zásluhy za války.
Stát tak „odměnil“ lidi, kteří drželi dopravu při životě i v nejtěžších chvílích.
Svět, kde byla absurdita normou
Železnice za socialismu byla plná paradoxů: nedostatek financí, špatné tratě, politický tlak a zároveň obrovská zátěž. Přesto to byl svět, kde lidské příběhy, improvizace a humor dokázaly přežít i tam, kde logika končila.