V tu chvíli jsem byla zmatená. Říkám – v tohle modrém nebo černém, kde to ukazuješ? Říká – pak černá.
Říkám – nedělej si srandu, to je můj přítel.
Říká mi – co to mluvíš, je to můj přítel, jmenuje se Milan P. (nemohu prozradit podrobnosti o jeho příjmení).
A v tu chvíli jako by na mě padla tma. Říkám jí, že je to i můj přítel. Nejprve jsme mlčeli, pak jsme se jeden druhého zeptali – Jste si jisti tím, co říkáte?
Přijeli jsme do Valjeva, byl pátek. Sedli jsme si na kávu a prošli vše od A do Z v našich životech. Nejhorší ze všeho bylo, že jsem si myslela, že se vezmeme, protože rodiče nám oběma fandili.
Podle jejího vyprávění měli oba už nějakou dobu chladný vztah, ale vždy to vyřešili.
Volala jsem Milanovi, aby mě vyzvedl, nemohl. Zavolala mu, aby ji vyzvedl – a on řekl, že přijede.
Trochu jsem se posunula na stranu, aby mě neviděl. Přišel, třásla jsem se. Přistoupil k Marině a políbil ji. Třásla jsem se doslova jako klacek. A pak se otočila na mě. Sotva jsem mohla chodit. Byl jsem v šoku, doslova se na mě nevěřícně podíval.
Nemohla jsem nic dělat, nemohla jsem nic říct, měla jsem chuť mu dát pár facek , ale ani na to jsem neměla sílu. Doslova jsem nevěřila svým očím.
A já jsem stála vedle nich a odešla jsem odtamtud.
Už jsem s ním nikdy nebyla v kontaktu. Nikdy jsem ho nepotkala. Marinu jsem ani nepotkala. A pak jsem před časem zjistila, že ti dva mají děti a jsou šťastní manželé.
Teď mě nejvíc zajímá, jestli jsem udělala správně? Kdybych mu na té stanici něco řekla, možná by dnes bylo všechno jinak. Nemůžu se pořád vzpamatovat. Roky plynou, oni jsou šťastní a já jsem sama.