Rosie O’Donnell ve vzpomínce na Dakotiny první roky v eseji popisuje extrémně upovídané dítě – herečka si překvapením promnula oči, když její roční dcera vyslovila ani ne tak první slovo, jako větu. Byla nesmírně zvídavé dítě, ale některé drobné signály jí vadily. Dcera držela pohled upřený na něco a jakoby nereagovala na jiné podněty, ani nereagovala na své jméno. Řada testů ukázala, že dítě má autismus.
„Diagnóza byla rána“
„Věděl jsem, že je něco špatně, ale nebyl jsem si jistý, co to bylo.“ Diagnóza byla rána. Musela jsem si dát chvilku, abych tuto informaci strávila,“ vzpomíná v dopise. Poté začala zkoumat autismus a jak komunikovat se svým dítětem. Z pohledu let přiznává, že každý člověk postižený autistickým spektrem není učebnicový případ, který lze uzavřít do článků, návodů a definic. „Můžete se v tomto tématu vzdělávat, můžete číst, ale když potkáte člověka s autismem, je to jediný svého druhu. Jsme v autistickém spektru,“ vysvětluje. Přestože o své dceři mluví jako o daru, mimořádné osobnosti, malém človíčku, který ji mnohému naučí, ví, jak moc taková diagnóza rodině přináší.
„Najednou přichází dítě s mnoha potřebami, trávíte spoustu času tím, že jim rozumíte, spojujete se s nimi na jejich úrovni. Není to jednoduché, potřebují vědět, že jsou vidět. Vím, že je to něco, co s ní bude po zbytek života a ona se nějak naučí přizpůsobit se světu, který nemusí jít nutně jejím vlastním tempem,“ vzpomíná.
článek pokračuje na další stránce..