„Cítí věci na velmi hluboké úrovni, ale ne vždy dokáže vyjádřit emoce. Jednou v noci jsme jeli domů a ona řekla: ‚Mami, mám vodu na obličeji. Podíval jsem se na ni a řekl jsem jí, že to byly slzy, a zeptal jsem se, jestli je smutná. Začali jsme mluvit o emocích a nechala jsem ji plakat a vysvětlila, že každý má city,“ vzpomíná. Dodává, že Dakotu autismus nutí dívat se na svět z úplně jiné perspektivy, za což je velmi vděčná. „Díky Dakotě se učím mnohem hlubšímu soucitu. Poslouchám a komunikuji způsobem, jakým jsem s ostatními dětmi nikdy komunikovat nemusela. Dakota je pro mě dar,“ přiznává.
Doufá, že bude moci svou dceru doprovázet co nejdéle a přitom otevřeně mluvit o tom, co jí v noci nepochybně nedá spát. „Bojím se, jak si povede na tomto světě. Mám obavy, jak dlouho budu žít,“ píše O’Donnell. Její strach je o to větší, že se jako 10letá musela vyrovnat s předčasnou smrtí své matky, která zemřela na rakovinu prsu. „Pak se cítíš velmi osamělý.“ Nechci, aby si tím Dakota prošla. Když mluvíte s rodiči dětí s autismem, jejich největší starostí je to, co se stane po jejich smrti. Kdo bude milovat a chápat své děti jako vy.