Těžké časy pominuly a vracejí se, synu, řekl stařec.
„Odkud si pamatuji, měl jsem těžký život… ale teď se zdá, že je mnohem těžší, než býval.“ Zdá se, že život byl kdysi jednodušší. Lidé měli málo, ale hluboko uvnitř byli spokojeni s tím, co měli. Jejich srdce byla plná jiných věcí: lásky a úcty k sobě navzájem.
Otec byl otec, matka byla matka a dítě bylo jen nevinné malé stvoření. Ale dnes na celém světě stále více lidí naříká a stěžuje si, protože pro ně štěstí není nic jiného než pohádkový pojem.
Pokud se mě zeptáš, synu, už hodně dlouho jsem nepocítil ani špetku radosti nebo míru. Ani nevím, kdy jsem se naposledy opravdu, ale opravdu zasmála.
Pojmenoval jsem to mnoha různými způsoby… nakonec jsem s lítostí musel přiznat, že můj život je jen „jeden život“ z mnoha, stejně jako každý jiný. Jsem průměrný člověk. A pokud se ptáte na moje děti, také se ke mně chovají dobře.
Nepřeji jim nic jiného než hodně štěstí. Už mají svůj život, rodiny, děti. Kdykoli mohou, přijdou mě navštívit, přinesou mi to a to. Zatímco já se dívám z okna a čekám na ně. Dívám se do ničeho, dál a dál, často úplně ztracený. Ale když vidím své děti, je to, jako by přede mnou svítilo slunce.
Pokračování na další straně