Šel jsem k tabuli a řekl: „Mým snem je rodina. Ukázal jsem obrázek a všichni se začali smát.
Nedokázal jsem nic říct a jen jsem přes slzy tiše vyslovil: „prosím, nesmějte se mi… je to můj sen… bijí mě a nemají rádi… prosím vás, nesmějte se mi…chci, aby tak jako vás, i mě máma a táta políbili a objali… pokaždé po škole se zastavím a sleduji, jak vás vaši rodiče vyzvednou a šťastně jedete domů.
Mě nikdo nepotřebuje, vím… (rozplakal jsem se ještě víc)… nemám prst a nejsem pěkný, spíše odpudivý. Ale to není moje chyba, upřímně. Mám své rodiče velmi rád a nechci je zklamat… prosím, i když si ze mě budete dělat legraci, nebijte mě.
Učitelka se zdržela slz a jen pár lidí mi opravdu rozumělo, ale přesto se stále vysmívali.
Jednoho dne jsem dostal ve škole dvojku z matiky. Bál jsem se jít domů… zklamal bych svou matku.
Ale neměl jsem kam jít a tak se máma dozvěděla o dvojce a všechno začalo znovu…
Chytila mě za bolavý prst a hodila mě na zem… Narazil jsem nohou do židle. Potom jsem se dvakrát udeřil do hlavy.
Po bitvě jsem ležel na podlaze, na boku a nemohl jsem vstát. Necítil jsem ani prst, ani nohu. Moje matka někam odešla a nechala mě jen tak… Vytáhl jsem z kapsy koláčky a začal jsem je potichu jíst. Bál jsem se. Přistoupila a řekla: „Tolik jsme tě vychovávali a nic nedokážeš udělat. Ať přijde tvůj otec to bude činna!“ Stihl jsem jen říci: „ Mami, není třeba, budu v pořádku“ a přišel otec.
článek pokračuje na další stránce..