Trochu historie zelí
Staří Egypťané rádi jedli na začátku jídla vařené zelí, aby snížili opojný účinek vína, které později pili. Zelí preferovali i staří Římané: v kuchařce Apicia najdeme několik rad, jak zelí dobře připravit. Například na křehké zelí doporučuje toto koření: „Římský kmín, sůl, víno a olej. Pokud chcete, přidejte pepř a hřebíček, mátu, routu, koriandr. Mladé lístky povařte nebo dochuťte garem, vínem a olejem.“
Římané věřili, že zelí zmírňuje příznaky dny, bolesti hlavy a otravy houbami – a také opilost.
(Dnes si ještě rádi po probdělé noci sníme talíř zelné polévky) Zelí bylo v 17. a 18. století ve střední, severní a východní Evropě považováno za základní potravinu, na jejíž památku se zachovala např. v r. naše plněné zelí a na východě – mnoho polévek evropské kuchyně ze zelí. Evropští námořníci se při svých dlouhých plavbách snažili chránit před kurdějemi kyselým zelím.
Červené zelí se dá jíst i syrové, v tom případě má charakteristicky pikantní chuť, ale většina z nás ho má ráda i vařené, protože změkne a zesládne . Jeho chuť dobře ladí s jablky, ale je také zvykem ho pařit ve víně, cideru nebo šampaňském. V každém případě si dejte pozor, abyste nepřidali příliš mnoho alkoholu nebo cukru, protože to rychle zvýší jinak zanedbatelný obsah kalorií a cukru v červeném zelí.