Holdt tento stav, ve kterém se v poslední době nachází mnoho z nás, popsal výstižným přirovnáním: „Jsme jako člověk, který si myslí, že na konci nemoci se cítí lépe, a tak se úplně vrhne do života, aby se pak zhroutil. uprostřed dne, protože jeho tělo ve skutečnosti nemělo tolik energie, jak si jeho mozek myslel, že má. Snažili jsme se vrhnout do života, zoufale jsme se chtěli cítit normálně a dohnat ztracený čas, aniž bychom si udělali čas plně rozpoznat dopad posledních dvou let nebo se z toho úplně zotavit a vyléčit…“
Pokud se na problém podíváme tímto způsobem, je vyčerpání pochopitelnější. Čas samozřejmě zastavit nemůžeme, ale musíme dovolit nejen svému tělu, ale i mysli a duši, aby se vzpamatovaly z toho, čím jsme si prošli. Nejistota, trauma, zármutek a přetížení, které můžeme cítit, jsou velmi skutečné pocity, kterým musíme čelit a zpracovat je. Jinak se nemůžeme posunout dál.
„Buďme tedy k sobě i k sobě jemní, když se s naším utrápeným já přesuneme do dalšího roku. „Všichni bychom mohli využít trochu dobré vůle navíc, když se pokusíme přijít na to, jak vypadá opravdová a zdravá normálnost,“ radí psycholog.