Život taxikáře ve městě jako je New York je plný nevšedních a zajímavých zážitků. Ve městě, které nikdy nespí, se po rušných ulicích prohánějí žlutá vozidla vozí cestující z jednoho místa na druhé. Jednoho dne si starší žena zavolala taxi. Požádala řidiče, aby ji odvezl na neobvyklou adresu. Navzdory nejrůznějším situacím na tuto jízdu řidič nikdy nezapomene.
Co se stalo:
„Jel jsem na uvedenou adresu. Jako obvykle jsem zatroubil, když jsem tam dorazil, ale nikdo se neobjevil. Znovu jsem zatroubil, ale také to nešlo. Začal jsem být trochu netrpělivý – pro dnešek to byl můj poslední úkol. Chtěl jsem to vzdát a jít pryč. Nevím proč, ale něco se mě dotklo, abych viděl, co se děje. Stiskl jsem zvonek. Pak jsem zaslechl tichý hlas starší osoby: „Počkejte prosím ještě chvíli.“
Dlouho jsem čekal, než se dveře konečně otevřely. Na prahu stála malá stará dáma. Muselo jí být minimálně 90 let. V ruce držela malý kufr. Podařilo se mi nahlédnout do jejího bytu a byl jsem šokován pohledem dovnitř. Jako by dům nikdy neměl nájemníky. Nábytek byl pokrytý prostěradly a stěny byly prázdné: žádné hodiny, žádné obrázky, vůbec nic. Jediné, co mě zaujalo, byla v rohu schovaná krabice plná fotek a suvenýrů.
Nakonec se stará žena zeptala: „Mohl bys prosím vzít můj kufr do auta, mladý muži?“ Souhlasil jsem a dal kufr do kufru. Pak jsem znovu stál u dveří domu, vzal ženu za paži a pomalu ji vedl k taxíku. Poděkovala mi za pomoc. Odpověděl jsem, že to není problém, a dodal: „Zacházím se všemi svými pasažéry jako se svou matkou.“
Žena se usmála: „K pravdě? Jsi opravdu milý.“ Nasedla do auta a dala mi adresu, kam ji mám odvézt. Také nás požádala, abychom projeli centrum města.
„Tohle není nejkratší cesta,“ poznamenal jsem. „Bude třeba udělat velkou objížďku.“
„To je v pořádku,“ odpověděla. ,,Nespěchám. Jdu do hospice.“
Pokračování na další straně