Ve druhé polovině 19. století, kdy newtonovská fyzika určovala vědecké myšlení a mechanistický pohled na svět převažoval, se objevil fenomén, který fyziky zaskočil – pád kočky. Tento jev, kdy kočka při pádu vždy dopadne na všechny čtyři, poprvé důkladně prozkoumal francouzský fyziolog Étienne-Jules Marey v roce 1894. Fotografie, které předložil Francouzské akademii věd, se staly senzací a vedly k vášnivým diskusím mezi fyziky a vědci o tom, jak je možné, že kočka dokáže při volném pádu otočit své tělo bez vnějších sil.
První vysvětlení: Mýtus o ocase
Dlouhou dobu se věřilo, že právě ocas umožňuje kočkám otáčet se během pádu. Mareyova fotografie však tuto teorii zpochybnila. Ukázalo se, že i kočky bez ocasu mohou skákat a otáčet se stejně efektivně. Marey použil kameru, která pořizovala 60 snímků za sekundu, což umožnilo detailně zachytit pohyby kočky při pádu. To vedlo k závěru, že ocas není hlavním faktorem při rotaci kočky.
Fyzik Marcel Guyou poté navrhl, že rotace těla kočky je způsobena rozdílnými momenty setrvačnosti mezi přední a zadní částí těla. Pokud se kočka dostatečně ohýbá, může jedna část jejího těla rotovat nezávisle na druhé, což jí umožňuje otočit se a dopadnout na nohy.
článek pokračuje na další stránce..